Kočka, která prochází zdí

To vám řeknu, to mě zase vyhmátli. Přišla návštěva, a to se pak páníčkové netoulají po domě, ale sedí dole v obýváku a naslouchají a věnují se hostům. Já teda návštěvy nemusím, a tak mám nahoře klid. Nahoře znamená v mém pokoji, v ložnici a koupelně. Ještě je tu ale jedna místnost, páníčkova pracovna, a ta je pro nás kočičáky TABU. Páníček si ji střeží a poctivě ji před námi zavírá. Na mě ale nevyzrál!
Ani nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale najednou slyším na schodech paničku, jak volá páníčka, aby se šel na něco podívat. Dveře jeho pracovny byly mírně otevřené a já jsem si spala na židli u počítače. Taková pěkná židle a nechtějí mi ji půjčit! Taky jsem pěkně poštelovala šroubečky a jiné součástky, které byly položené na stole, ale páníček se na mě stejně nezlobil, on to ani neumí, já jsem jeho kočička a nikdy mu neublížím. To paničce občas ano, ale ona mi taky umí pěkně vynadat a klidně mě i praští přes zadek novinama, tak se musím bránit. Ale páníček... A tak mě vzal do náruče a pochoval mě, řekl mi samé hezké věci a nesl mě pryč. Jen mají oba brouka v hlavě, jak jsem se do té pracovny dostala. Jsem hold kočka, co prochází zdí!