Zabil jsem Sváťu

... abyste rozuměli. Sváťa je dřevěná vážka, kterou mamka dostala od kolegů v práci k narozeninám, hrozně na ni lpí (nechápu proč, je naprosto k ničemu a má děsně vykulené oči) a mám zakázáno na ni skákat. Obvykle visí v obýváku u okna, jenže dneska se musela kvůli nějakému lištování oken sundat. Sváťa nehybně ležel na stolku v ložnici. Opatrně jsem se k němu přiblížil, aby si nevšiml on, ani mamka... a hop mu na krk. Statečně jsem ho shodil. Ležel dál nehnutě, chtěl jsem ho dorazit, jenže jsem zaslechl z obýváku ten protivný hlas: "Chilli!?! Co tam děláš?" Přišel jsem se ukázat do obýváku, jako že nic... co bych asi tak mohl dělat. Přesto se šla podívat a když viděla toho nudného "dřeváka" na zemi, zvedla ho a položila zpátky na stůl. Chvíli jsem nabíral síly na nový útok a pak vyrazil! Tentokrát žádné mazlení, šel jsem rovnou na věc. Levým hákem jsem ho chtěl shodit na zem, jenže co se nestalo!!! Nějak se mi zamotaly ty šňůrky, jak za ně visí u stropu, mezi pacičky a neštěstí bylo na světě. Chtěl jsem Sváťovi utéct, ale on mě s hrozným rachotem pronásledoval až do kuchyně. Běžel jsem pod stůl, cestou povalil dvě židle, abych mu znemožnil hladký průchod, ale on mi byl stále v patách. Pokoušel se o mě infarkt. Nakonec mě pustil. Když jsem se pak rozhlédl, nevěřil jsem vlastním očím. Jsem brutální vrah! V ložnici ležela hlavička a zadeček. V půlce kuchyně pak rozlomené pravé křídlo. Zabil jsem Sváťu! Srdíčko mi tlouklo a hrozně jsem se klepal.
Najednou slyším kroky. Mamka jde pomstít Sváťu!
Když viděla tu spoušť, začala se smát, vzala mne do náručí a uklidňovala mě.
Vzpamatoval jsem se až za tiskárnou, kam jsem se schoval, kdyby náhodou nešel Sváťa oživit.

... naštěstí šel a já přežil bez větší újmy na zdraví :o)

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama