Jak jsem trucovala a pak jsem si to rozmyslela

Ahoj kočky a kočičáci. Musím vám napsat, jaké mám za sebou strašné období. Všechno bylo v pohodě, mírně nervózní jsem byla, jen když přišla nějaká návštěva. To jak jsem uslyšela zvonek, tak jsem hned zdrhla do horního patra, kam návštěvy nechodí, zalezla jsem si do skříně, zchrupla jsem si, a až návštěva odešla, tak jsem se vrátila dolů. Ale nedávno k nám přišla kočičí návštěva. Tak jsem zase zdrhla nahoru, ale on pořád neodcházel. Neustále se někde motal, prohlížel si to tady a lezl mně na má místa. Tak jsem začala trucovat, že ho tady nechci. Zalezla jsem si do kámoščinýho pokoje, odmítla jsem být s tím novým v jednom pokoji, syčela jsem na něj jako parní lokomotiva, když vypouští páru, nepřipustila jsem možnost společného stravování... a protože malej byl u misek furt, tak jsem prostě nejedla. Panička mě utěšovala, hladila, lákala za nima dolů, nosila mně granule nahoru do pokoje na okno, kde jsem trucovala, ale já jsem zatvrzele zůstávala v opozici. Pořád jsem si myslela, že toho malýho nějak vyštvu a budeme zase s Daníkem sami dva. Ale ne, byl u nás stále. Tak jsem sáhla po zbrani těžšího kalibru... kdykoli jsem uviděla toho vetřelce, tak jsem vyzvracela tu trochu granulí, co jsem snědla. Panička už měla strach, že umřu na podvýživu, ale aby malýho zahnala, to ne. Pochopila jsem, že už tady asi zůstane a bude lepší si na to zvyknout. Tak jsem začala chodit dolů, ze začátku jsem jen nakoukla, pak jsem se odvážila s malým (Bertíkem) být v jednom pokoji, ještě nějakou dobu jsem na něj syčela, aby si nemyslel, že mu to projde jen tak, a teď už ho i snesu vedle sebe a občas se tlapkujeme na židli. Dokonce vedle sebe i jíme. A když jsem ho viděla, jak si hrál s hračkama, tak jsem taky zkusila prohnat pár balónků. Nakonec to s ním není tak špatný, jenom doufám, že si zvykne spát v posteli u kámošky a mně nechá postel paničky, jak jsem zvyklá. Tak se mějte. Vaše Áďa