Kouzlo kocouří osobnosti

Panička se mě snaží od prvních dnů vychovávat a to i přesto, že je úplný začátečník. Podle nějakých vyčtených rad, které pořád někde hledala (a stále hledá), mě po příjezdu do nového domova nechala jen v kuchyni a otevřené dveře jen do velkého pokoje. Měl jsem tam záchůdek a mističky, a co bylo za dalšími dveřmi jsem mohl jen tušit. Někdy na malou chvíli nebo na delší chvíli zmizela a nechala mě samotného. Vždycky vypojila všechny šňůry ze zásuvek, od elektriky, jak tomu říká. No ale ty mě stejně nikdy moc nezajímaly. Spíš všechno prolézt, to je ono!

Takže první týden panička pořád zavírala všechny ty dveře, ale já byl zvědavý víc a víc. V jednom pokoji totiž každý večer zmizel ten malý páníček, co si se mnou hraje. Zmizel tam a já ho viděl až ráno. A vůbec jsem nevěděl, jak ten pokoj vypadá. Co když tam je to nejúžasnější prolézalo a hejno myšek? Mňoukal jsem a mňoukal, ale panička pořád nic. Dveře byly pořád zavřené. Takže mňoukání, že na ni neplatí? Že by si zase někde něco vyčetla? No už to tak vypadá, takže lepší šetřit síly. Mňoukat jsem tedy přestal.

Zjistil jsem totiž, co zabírá mnohem, mnohem víc - kouzlo kocouří osobnosti. Stačí být jen trochu milý, trochu zavrnět, občas se otřít o nohu... a najednou jde všechno.

Teď už samozřejmě můžu všude, po celém bytě. Přesně tak, jak jsem si naplánoval. A to, že jsou některé dveře občas zavřené, mě nechává v klidu. Panička říká, že jsem si zvykl. Je to ale trochu jinak - shovívavě jí jen všechno trpím. Hlavní je, že můžu kdykoliv na ten úžasný a měkounký gaučík, který je ve velkém pokoji...