Jak jsme si pořídili bernardýnka

Taky jsem se rozhodla, že si budu psát deníček – když už ho má i Koko. Můj start do života byl lepší než u brášky. Narodila jsem se v rodině mladých lidí, kde nás měli s bratříčky a sestřičkami všichni rádi – měla jsem „pracovní“ jméno Hyenka (sestřička byla Prdelka a bráška Vižlík), pak jsem měla ještě sestřičku a bratříčka – ti zůstávali v rodině a měli normální jména.
Mamka si tohle jaro chtěla pořídit perské koťátko, ale když si prohlížela inzeráty, tak někde za inzerátem na perská koťátka byl inzerát na mě. Mamka si to chvíli rozmýšlela a pak si řekla, že když už má Kokouška, tak bych se mu možná víc hodila já (čilá a podnikavá) než nějaká letargická chlupatá koule.
Páník moc zvířátka nemusí (nejraději má Sáru, protože ta si ho omotala okolo tlapky), takže mamka mu nic neřekla a přivezla mě potají domů. Když potom přijel páník, tak mu sdělila že máme přírůstek – takové malé štěňátko bernardýnka a představte si tu naivitu chlapů, on ji to uvěřil (já bych něčemu takovému v životě neuvěřila). A začal nadávat – jestli si mamka uvědomuje jak bude velký, že všechno na zahradě pošlape a doma všechno poslintá a že mamka už asi nadobro ztratila rozum. Mamka ho nechala bublat a když se vybublal, tak mu sdělila, že to byl jenom vtip – že bernardýnka ani nechce a že si pořídila jenom malé koťátko, takže páník byl nakonec docela rád, že to jsem jenom já a ne veliký bernardýn.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama