Můj nejhorší týden

Ahoj. Jmenuji se Bublinka a musím se Vám s něčím svěřit. Totiž - já si myslím, že mě moji dva páníčkové asi nemají rádi. Jak jsem na to přišla? Asi před dvěma týdny podal můj páníček z půdy velkou modrou klec, zavřel mě do ní, byl hrozně sladkej, to bylo pořád samý "čičí, čičí, neboj, hned budeš venku..." No, klec se se mnou zvedla a já už jen pozorovala, jak se pohybuju chodbou až ven. No, už jsem tušila, že něco není v pořádku. Tak jsem začala tlapkama vyvracet mřížku. Nepomohlo. Tak jsem ji začala kousat. Taky nic. Když v tom... VŽUM!!! Jejda, to byl rámus! To jsem se lekla! A zase: VŽUM!! Stačila jsem si všimnout z klece, že to, co vydává takový strašný zvuk, byl nějaký velký předmět červené barvy a strašně rychle utíkal. Něco podobného vídávám z okna, ale takhle blízko jsem ještě nebyla. Asi za minutku jsme s páníčkem dorazili do jednoho domu, kde byli nějací dvounožci s velkou bílou čtyřnohou potvorou. No tak to jsem ještě neviděla! Pořád ňafala, ošívala se a kňučela. Ale jestli jsem to dobře pochopila, tak svým páníčkům říkal něco jako: "Pojďme odsud pryč, prosím, mně se tu vůbec nelíbí, prosíííím!" Nechápala jsem, proč. A vůbec jsem toho moc nechápala. V klidu jsem si doma hrála a najednou jsem v kleci, bůhvíkde, s cizími tvory, ještě, že mě páníček pořád uklidňuje a konejší. Jé, to je paráda - otevřel mříž a vzal mě k sobě. A já jsem mu radši hned vyšplhala na ramena za hlavu. Tam si na mě nikdo netroufne. Ha! Velkou bílou potvoru za urputného nářku tlačí do dveří, za kterými pak slyším neuvěřitelné zvuky!! No, nevím, jsem hodně statečná, ale teď se mi rozbušilo srdíčko. Za chvíli se zase otevřely dveře a bílá potvora odtáhla svého páníčka ven. To se jen tak nevidí. "To je dneska novinek!" pomyslela jsem si. A nějaký dvounožec, celý v bílém, něco povídá mému páníčkovi a ten se se mnou zvedá a jdeme taky do těch dveří. Položí mě na takový ošklivý černý stůl a v tom to ucítím - to je ale vůní! Tady už ale muselo být zvířátek! Paní v bílém pořád něco mluví a sakra! Strčila mi prsty do tlamičky!! No toto!!! A teď mě ještě šahá na břicho! No tak to je skandál. Necháš mě! Prskla jsem... Nechala! Otočila se, otevřela... JÉ! lednička!! Mňam, dobroty! Ne, tohle není kapsička. Co to má za divnou skleněnou trubičku... Teda páníčku! Takhle mě nechytej, nech toho!!! Varuju tě! Pustíš?!?! ÁÁÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚ!!!!! Hryz, tumáš! Co děláte, víte, jak to bolí??? Páníček třepe rukou. Dobře mu tak, dala jsem mu zavyučenou. Sakra, to mě bolí na boku. Co jste mi to udělali, bando?!?!?! Páníček mě hladí, zase mě konejší, ale teď mu na to jeho divadlo nejsem fakt zvědavá. Au, to štípe. Bolí to tak, až se olizuju pod nosem, nevím proč. Páníček mě zase strčil do modré klece a já jsem možná ráda. Tady na mě nikdo nemůže. No fuj, to byl zážitek ... Si nemyslete, na tohle nezapomenu! A sem už nikdy nepůjdu. Páníček mě odnáší pryč, ven, kde už je tma, zase slyším vžum, vžum, ale mě už to je putna. Chci domů. Po pár krocích jsme doma. Páníček mě postavil na chodbu, odklopil mříž a já jsem trochu nejistě vyrazila směr miska. Byl tam dlabanec! Páníček nezklamal! Ale stejně se na něj zlobím. Tak jsem se nadlábla a teď bych si fakt na chvilku zdřímla. Mám toho dost!
...... Uááááu, trochu jsem pospala. Kde je páníček? A, támhle, zase sedí u stolu a kouká do počítače. Že bych se mu šla zase projít po těch černých klapkách?? Ne, lehnu si nenápadně za jeho pojízdné křeslo a schválně, jestli si mě všimne, nevděčník. Po chvíli čekání páníček vstává a mně se v tu ránu bolestí zableskne před očima. Au, au, au, to bolí. Aúúú. To byla ovšem už bolest, která se nedala vydržet. Páníček mi přejel ťapku tím blbým křeslem! Tak tam ležím na zemi, brečím a brečím. Páníček si okamžitě lehnul ke mně na zem a byl z toho celej špatnej, pořád mě hladil, utěšoval, omlouval se a omlouval pořád dokola. A v ten moment jsem si začala myslet, že mě nikdo tady nemá rád. Ale proč tedy leží se mnou na zemi, proč mi dávají takové dobroty, proč se se mnou pořád chtějí mazlit?? Nevím, nejsem si jistá. Nevyznám se ve svých páníčcích. Ťapka mě bolela tak, že na bolavý bok jsem úplně zapomněla! Ale musím to rozchodit. A daří se mi. Páníček zapomněl na počítač a chce si se mnou pořád hrát. No, to je lásky najednou, pomyslela jsem si... No nic, asi to dobře dopadlo. Trochu jsem kulhala, ale asi dobrý...
Ale za tři dny se mi udělalo tak zle!!! Tlapka mě bolela tak, že už jsem na ní nemohla stát, natož chodit. A vůbec mi bylo strašně zle. Ráno někam páníček jel, ale před tím si všiml, že jsem nějaká špatná. Třásly se mě nožičky a vlastně jsem se celá klepala. Položil mne na postel do ložnice, hladil mne a zároveň prohmatával, kde mne to bolí. To jsem mu dala hned najevo. Byl to bok a tlapka. Pak někam odjel...

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama