[tinit]

Ahoj a to fakt všem.
Chodila jsem si sem celé jaro číst. Rozhodla jsem se totiž osvěžit svůj život kocouřetem. Jako malá jsem mívala kocouře, ale znáte to: očkování a podobnou péči nikdo nehlídal, krmení zcela nekočkové, když to nezaječelo z dvorku, do domu to nikdo nevpustil, a pokud vpustil, tak jen pro dcéru, když na něm teda tak lpíí, žeááno. Když první kočíšek chrchlal, táta ho obvykle popadl a mráz nemráz vyrazil za dveře, aniž by kdokoli z nás něco tušil o bezoárech. Atakdáleatakdále. První kocouř se s námi nepřestěhoval, ale bylo s ním krásných šest let. Zcela nehygienicky mi zvíře prolezlé pravděpodobně všemi červíky spávalo na tváři a rodiče halt neměli to srdce, zvlášť když jsem se vztekala, ho odhánět. Druhej kocouř si náš domek našel hned po přestěhování a neměl žádné zvláštní rysy, bylo to hodně zahradní, polní a přinejlepším dvorkové zvíře. Pamatuji si u něj, že ale v dvacetistupňových mrazech, když se ráno rozsvítilo v kuchyni a když pochopil, že chodba za dveřmi nerovná se kuchyně a potřebuje se do tepla, našel řešení. Klepal na kuchyňské okno. Taky chápavej miláček, škoda, že to už jsem byla málo u rodičů a neužila si ho.

No a pak jsem chovala a starala se o hafo zvířat, jenže nebyla chlupatá. Rybičky, drobní papoušci, broučci, kudlanky, tu nějaká poštolka, tam ještěrka. Jo! Jeden křečík. A to ten, kdo mi ho dával, neřekl, že užije maximálně 2 roky a tak když po 2,5 letech zemřel, děsně jsem tesknila a děsně se divila.

A zas čas oponou trhnul a napadlo mne, když jsem se nachomýtla do útulkového čtení, odhozena nějakým odkazem z NP, že proč ne kočka? Kočka, která potřebuje pomoc, plachá, samojediná, někdo s hnusným počátkem života, koho třeba obdivovat už jen za to, že přežil. Klubíčko na gauč (to jsem ještě netušila, co péče a lásky je třeba, než se klubíčko na gauč laskavě stočí... ) ).

Ale slovo dalo nápad a nápad náhodu a nááhodou takhle v březnu si řikám, že přeci mám dost prostředků na to obstarat potřebné zviřátko, tak tak zkusmo mrkneme na net, né, paní? Nebudete věřit, hned asi třetí ksichtík z celkem náhodně zvoleného odkazu zaujal.

A v té minutě jsem se zabejčila a že TA teda musí bejt má. Abych nepolevila ve své snaze, hned jsem si o ni mailem napsala, hned jsem šla nakupovat záchůdky a pelíšky a hračky a granule a když už jeden půl vejplaty vystřílí a obloží půl bytu věcma pro kočku, tak to by bohdá bylo, aby se couvalo.

A četla jsem a četla jsem a i tady a věčně jsem různým lidem pokládala poměrně laické dotazy, které ostřílené kočkochovatele uváděly v záchvaty smíchu a...
... a nyní s plachou a bojácnou kočičí bydlíme devátý týden. Každé tři dny slavíme nějaké malé vítězství nad původním nezdarem či obavou. Původně uťápnutá, zoufalá, někdy z přemíry strachu o přežití syčící a uzavřená holčička má samozřejmě pořád svoje strachy a obavy, ale taky má mnoho nových a snad dobrých zkušeností - soudím z toho, že právě se rozvaluje pod televizním stolkem u poměrně hlučné televize (fotbal) a už se to zdá dávno, co jsme slavily první samostatné otření a označkování lidských lejtek - vzhledem k dnešnímu, byť dvouminutovému, ale DOBROVOLNÉMU posezení na klíně.

Byla jsem v kočičím světě naprostý laik. Plno informací jsem nachytala tady (plno mne také zmátlo, ale tak už to chodí), a tak jdu poděkovat, pozdravit a případně si potlachat o problémech s odrostlejší, bojácnou a plachou, přesto však bojovnou, kočičkou z ulice, která přežila první rok života jen zázrakem a která během tří měsíců šup do odchytové sítě, šup ordinace, šup útulek a jiné kočky, šup depozitum a další kočky, šup kastrace, šup hlučné děti a zase jiné kočky v depozitu a šup do bedny a úúplně novej byt - to musela všechno vydejchat.

Aby teď, když se vyvaluje na svém polštářku, kdykoli jde paní okolo a poklekne a pomucká hlavinku a pošeptá pár sladkých slov, je vznešeně přijala. A tak jsme spokojené obě. Já mám pocit, že se starám o tu pravou - a ona má pocit, že jsem poměrně poslušná a vychovaná panička.

Tak povídejte. Ale předem upozorňuji, že jsme mnoho problémů neřešily. Čistotná a neharampádící byla ihned, je to vážně princezna, největší problém je ta její podezíravá povaha a vkořeněný strach z nového - tak práce dá obhájit aspoň malej klidnej svět a nikdo na něj nesmí šahat. V 9.týdnu už si samozřejmě nepamatuju, kdy ještě utíkala, když jsem ji do spacího kouta přišla pohladit, a kdy utíkat přestala. Pamatuju si spací kouty. Už má pátej (to pro prvochovatele, kteří vybírají místo pro pelíšek! Zhola zbytečná aktivita!!) Povídejte - a milujte je. Ono se to vrátí.

[RadkaK]

K tomu snad ani není co dodat. Krásně napsané, naskočila mi při čtení taková ta příjemná husí kůže. Pohlaďte za mě vaši kočinku a přejeme Vám oběma krásný a mazlivý kočko-lidský život.
_________________
Radka a kočičáci

[Nikola H.]

Tinit, to jste napsala krásně !!!! Chytlo mě to za srdíčko... Okamžitě jsem poznala, že jste ryzí člověk a z kočičí společnosti jste nadšená. Vím o čem mluvíte, protože přesně před rokem jsem prožívala totéž. Chovala jsem spoustu zvířátek (jak píšete vy - plazy, hmyzáky, hlodavce i psy), ale kočku nikdy, protože jsem uvěřila drbům, že kočky jsou falešné. Má první kočička v domácnosti přišla před rokem jako "z nouze ctnost", protože do bytovky jsme nechtěli dalšího pejska, který by kálel do parčíku pro děti a navíc ráno si přivstat a pak spěchat domů z práce...se nám prostě nechtělo. První kočička je také obyč, prostě domácí, ale je to zlato, byla to obrovská láska, okamžitě si nás získala. Druhá kočička je už s PP. S kočkami jsme maximálně spokojení, jsou to úžasní tvorečkové, i když si dělají většinou co chtějí, pro pomazlení přijdou, když samy mají náladu...však víte. No, kdyby nám to bytové poměry dovolily, určitě nezůstaneme "jen" u dvou... Ať se Vám daří, určitě jste moc trpělivá, protože z toho, jak píšete, je vidět, že jste za ty týdny udělala s kočičkou kus práce ! Nikola

[Raika]

Tak tohle se čte opravdu krásně! A hlavně má člověk úžasný pocit z toho, že jeden báječný tvoreček našel báječnou paničku, plné mističky a spoustu lásky.
Že je kočička plašší, může být její povahou a pak bude vždy opatrnější. Z vašeho příspěvku vyplývá, že k vám přišla už jako starší a z ulice, takže si na chod domácnosti musí zvyknout. Tzv. vtiskávací období mají kočky v kotěcím období a tak si poměrně snadno zvyknou na pračku, výtah apod. zvuky. V starším věku je adaptace pomalejší, ale vám trpělivost rozhodně nechybí a tak si myslím, že jednou budete mít doma parádního mazlíka.
Přeji hodně vzájemné lásky.
_________________
Raika + Mína + Kira + Denny

[tinit]

A za pochvaly. Kočenka si opravdu pár týdnů zvykala na domácnostní zvuky, však první pelíšek byl za postelí a druhej pod ní, ale teď už se leká jen popelářů (asi vzpomínka na pouliční dětství) a u krupobití na okna jí taky mohla očka vypadnout hrůzou. A děkuji za všechny tipy a vychytávky, které jsem tu našla: kozlíkové kapky a šáchor byly kvitovány s povděkem; některé ňamky na přilepšenou ke granulím pak přímo s nadšením, zejména jsme zjistily, že jsme tatramlíčkomilky. Nemoce jsme naštěstí zatím řešit nemusely, jen dáváme do pořádku trochu srst, ale tu vylepší vhodné granule. A zejména jsem se tu uklidnila (když se princezna po měsíci rozmluvila), že nemám sluchové halucinace a vrkající holoubkové se vyskytují i v jiných smečkách. Jinak zhruba po tom měsíci si začala hrát s hračkami, eventuálně s uloupenými propiskami, které dokonce vytrvalým žužláním dokáže rozmontovat. Pro nás nepřijatelné rady typu 'bytovou kastrovanou kočku pohoňte, ať má denně pohyb' - protože udělat na takové plašátko Baf!, tak mi proletí stropem, vyřešila kočenka sama: v aktivních hodinách drandí přes všechny místnosti jak motorová myš. Našla jsem tu příběhy, kdy nová kočička ještě po měsíci neopouští úkryt nebo syčí a odmítá mazlení, tak si fakt musím gratulovat, že tyhle asi nutné etapy soužívání u nás byly tak kraťoučké. Mnoho pozdravů všem kolemjdoucím smečkám posílá černá kočenka Alžbětka a její ochočená panička.

[Alamka]

[quote="tinit"].[/quote
Gratuluji a přeji hodně zdaru a krásných zážitku. Moc pěkné čtení. Taky se už moc teším na kočičku, má přijít tak za tři týdny a dočkat se nemůžu. I trochu obav mám, jak si na nás zvykne, protože už je starší. Ale těším se moc.

[tinit]

Omlouvám se administrátorům, že jsem založila nové téma - kdyžtak to nechte přes víkend doznít a pak smažte, fakt se zlobit nebudu.

Jen jsem v prvotním nadšení, že mi žížalka dobrovolně sedí v klíně a pouští váhu a tedy není nastartovaná k odskoku, dostala chuť to někomu sdělit, a kámoš kočkochovný byl právě u zkoušek, a tetě depozitní, která má ostatně strašnou zásluhu na tom, že jsem dostala zviřátko veterinárně dokonale ošetřené a dobře krmené a když se nechalo, i mazlené, jsem mohla jen poslat mejl, a protože se stará o nová potřebná zviřátka, nečekala jsem odpověď, a tak prostě jsem tu radost, že mi holčička začíná věřit, vybubnovala sem.

Ještě musím podotknout pár věcí. Dostala jsem kočičku opravdu skvěle obstaranou a všichni lidi, od samého počátku (odchytu) do samého konce (v posledním depozitu) na ní odvedli děsný práce. Vůbec nespadá zásluha na mne, ale na ně. Oni investovali čas a zájem a peníze a hlavně srdce - a proto jsem si vzala takovou kočičku, aby věděli, že někdy se ta investice vyplatí právě tak, jak si přáli.
Druhá věc: Hledala jsem kočičku tak středně handicapovanou. Bála jsem se, že větší problém bych nezvládla, tak jsem myslela na nějakou tak středně neschopnou soužít a zhruba tak hodnocenou jsem také vybrala...
Ale tenhle miláček takový není. Ona vlastně vůbec není problémová. Ona se jen moc bála a moc zažila, ale zaručeně se narodila laskavá, k mému nadšení i hravá - aspoň co já vím, nehraje si každá kočka - a vděčná, pochopitelně čistotná a moc rozumná, jen to první dva roky života musela skrývat. Aspoň to tvrdí naše paní doktorka, že asi půjde o předloňské letňátko.

Tak jak píšu: jestli tu rušíme kruhy, klidně smázněte, jen jsem to potřebovala ze sebe dostat ven. Pokud by si někdo chtěl povídat o tom, jak jsem se pokoušela dva měsíce marně vzít kočku do náruče, tak to ještě nemažte, to vám popíšu barvitě.

P.S. Dnes jsem přišla z práce. Co máme kočenku, dveře od chodby se zavírají (ale do této chodby, kde jsou koupelna a záchod, kočenku pravidelně pouštím vočuchat smradlavý boty nebo civět na paničku ve vaně, aby věděla, že ji tam nic zajímavýho nečeká...D), takže zouvám, pokládám tašky a tak v té čtyřicáté vteřině vidím černý stínek za prosklenými dveřmi do obýváku. Přiběhla mne čekat!
Nojo. Už asi týden i víc přizpůsobuje svůj denní režim lidskému (dřív spávala schovaná na parapetu do sedmi večer), drandí kolem mne, dokud neodejdu do práce, pak se pravděpodobně ani nehne, protože zřídka vidím stopy po tlapkách na gauči, jídlem a záchůdkem nepohne, a odpoledne startuje s mým návratem. Darovala mi svůj životní rytmus, jak jen jí to vrátím.

Ahojda.

[April]

Pravdou je, že forum není přímo určené pro takhle konkrétní a obsáhlé a navíc dlouhodobé zážitky. Mazat to myslím nikdo zatím nehodlá, nicméně osobně bych spíše doporučila všechny zážitky a zkušenosti psát přímo do deníčku Vaší kočičky - založte jí stránku ve Zlaté knize a společně s tím budou založeny Kočkoalbum a Kočičí deníček, pod které se dají přidávat komentáře a lidé mohou přímo komentovat jednotlivé příběhy a bude to přehledné

April
_________________
Týden samomluvy v rámci vlákna zkrotí ledasjaké bouřliváky.

[tinit]

čekala jsem, kdy mne dorazíte jemně sprdnout. ) To myslím v dobrým. Já prostě napsala v první euforii a pak jsem si další den četla podobné případy a došlo mi, že jsem také případ.

Prosím, klidně mne smázněte, jak jsem avizovala, já se fakt nebudu zlobit. Jen jsem se někde chtěla vyvýskat. Díky za pochopení.

[April]

Myslím, že sprdnout není to správné slovo. Já jsem si to Vaše vyprávění pročítala a opravdu potřebu mazat jsem neměla, spíš jsem si říkala, že tohle obsáhlé vyprávění je opravdu lepší do deníčků, které přesně z toho důvodu tady přece jsou
Takže pohoda
_________________
Týden samomluvy v rámci vlákna zkrotí ledasjaké bouřliváky.

[tinit]

já deníčky nevim, já všechna diskuzní fóra prolítávala jen podle témat, svrchu a nahonem. Počítačově jsem absolutní laik a gratuluji si stále za každou odeslanou zprávu.
Znovu děkuji, že jste mne tu strpěli a znovu jen mohu vzkázat všem, kdo několik let jako já váhají, jestli a proč domů kočku - no pro život, pro druhej život, žížalka právě vraždí skřipec do vlasů, zavěšenej na lýku, ale co je hlavní, co deset minut přijde trknout do lýtka a tak už mi je jasná. Už mne adoptovala.

V klídku to mý kecání smažte, April. Fakt neva. Že nefotím a neumím s myší všechno, neřešte. Díky za azyl.

[J.]

_________________
J. a její společenstvo ...
mňau!

[J.]

[Katka V.]

Tinit, děkuji Vám nejen za zachránění kočičky, ale i za krásně napsaný příspěvek. I já si myslím,že jste "zakuklená spisovatelka" a určtě by se tento příspěvek mazat neměl.

[tinit]

Reakce na reakce.
Slibuji, že se pokusím pochopit a ovládat zdejší systém a vložit nějaké povídání tam, kam patří.
Ale rozhodně ta má žádost o smazání příspěvku, až si ho pár lidí přečte, není od věci: tady jsou nějaká pravidla a témata a jak by to dopadlo, kdyby každej řečnil po svým. To mají admini pravdu: pak by tu už nikdo nic nenašel.

Jinak, než se rozloučíme, vám musím říct děésně tajnej drb: dnes mi kočičí ráno koukala do obličeje do postele (opřela se o pelest) a odpoledne za mnou dvakrát na postel skočila. Pro majitele odmala důvěřivých a jinak spořádaných koček to jistě není nic udivujícího, ale my, co máme bázlivky, víme, co slavíme.

Děkuji všem za laskavé reakce a postoj. Zviřátko právě hluboce chrňá na polštářku, kterej je jí trochu malej, ale kterej si vybrala: takže se dycky musí velmi správně posadit a stočit, aby někudy nepřepadávala. No hokej!

[tatiana]

[tinit]

Jsem doufala, že někdo ten můj výlev vymaže, a vono furt ne.
Moc děkuji za všechny reakce: možná že babička Boženy Němcové tvrdila, že kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi, ale já myslím, že nejlepší lidi jsou tací, kteří milují nějaké zvíře - pokud na základě takové lásky dokáží pochopit a milovat i člověka.

Kočenka je úžasná, zrovna dnes má tak mazlicí náladu, že bylo po ránu těžké ji opustit (a odejít vydělávat na granulky či filé), ale o to příjemnější je návrat domů. Slečna sedí na svém oblíbeném polštářku a tváří se, jakože nuda, a o deset minut později se může o nohy uotírat.
Povídá si s ptáky za okny řečí, kterou byste u kočky nečekali. Hraje si s předměty, u kterých byste nepředpokládali, že zviřátko zaujmou.
Hlavně jsem ráda, že se u mne evidentně nevyvíjí alergie na kočičíkový chlupy, kterou máme v rodině - mně má kočenka voní a tak jí neváhám občas lípnout hubanec na prdelku nebo mezi očka (taky se tomu pokaždý, holka neinformovaná, pěkně podiví - ale drží).
Mám z toho všeho dobrý pocit. Že jsem nápad realizovala - a že tak lehounce podle plánu plujeme. Bratr přijde dvakrát týdně a vleze do dveří a místo mne nejdřív zdraví kočinku. Tak to má bejt, vona to tu teď vede.
Děkuji za krásné ohlasy, moc si toho cením!, ale teď jdu drbat zvíře, tak mne omluvte.