Modrý kocouř.cz - Zlatá kniha koček - Polárka, neboli Bubáček

Zkouším nejoblíbenější místa Fiony. To je ta modrá kočka s obrovskýma očima, co pořád vymýšlí ty zajímavé lumpárny.. Ale i já mám svá místečka, třeba za záclonou na parapetu nad radiátorem, tam je v zimě teploučko. Ráda taky koukám opatrně ven z okna, ale jen hoodně opatrně! Na chalupě je to taky zajímavé, zvláště venku na zahrádce. Jen si musím opořád hlídat ty moje lidi, já už se nikdy nechci ztratit !!

Postel mých drbacích lidí, křeslo, sedačka a všude jinde.

Mazlení (spíš ale když chci já) a prolézání všech zákoutí bytu, hraní se vším, co se naskytne, plížení, opatrné útoky na Fionu ze zálohy. Jdu zkusit Fionu zase prohnat, je tu moc velký klid. Jenom ať mě nikdo nenosí, to ráda nemám. Když se chci mazlit, tak přijdu, někdy i na zavolání. Na svoje druhé jméno (Bubáček) už slyším docela dobře. Stejně dobře slyším na otevírání krabice s mými oblíbenými garnulkami ;o)

Ráda se peru všema čtyřma s tenisákem, je to velká legrace a Fiona to neumí. A všechny míčky a děravé krabice, zvláště když je v nich schovaná Whiskas kulička. Nebo šusticí tunel, to je velká legrace. Taky různé provázky, ale když se za nimi nemusí moc běhat, jen je chytám. Jsem spíš kočka polštářová, klidně prospím celou noc a po vydatné snídani si jdu lehnout. Pokud mě u toho někdo neruší, jako třeba kocour Sam, ten by se jen pořád honil po bytě a skoro vůbec nespí. Prý jsme spolu jako noc a den, já jsem černá a on bílý.

Čumáčkování s páníčkem nebo paničkou ve čtyři ráno a následné pravidelné kontroly, jestli ještě někdo spí, to lumpárna není, že ne? No a pak ráno čekám, kdo vstane první a kdo mi nasype moje nejmilejší granulky, tomu pak vrním a vrním a chroupu..

Škrabadlo. Vím co to je, máme jich už víc, zkouším je všechna a pořádně. A na rozdíl od Fiony se snažím neškrábat, tam kde se to nesmí. Páníček mě někdy dává za vzor, což se Fioně vůbec nelíbí. Kocourovi Samovi obvykle spíš obvykle uhnu z cesty, ten když letí, tak je jako meteorit a žádná kočičí pravidla, o ochranných zónách kolem kočky, pro něj neplatí.

Páníček mi někdy dá ochutnat párek, nebo kousek šunky. To mi stačí, jen ochutnat. Granulky tu máme moc dobrý, zřejmě značkový, masíčko syrový i vařený, masové kapsičky a další dobroty od paničky. Prý mě musej krotit, abych tolik netloustla. Fioně museli dát misku jinam, já jsem totiž u krmení první i druhá zároveň. V téhle rodině se na kočkách nešetří, tak to musím využít, zvláště když přibyla konkurence, kocour Samuel, ten k misce nikoho nepustí.

Dřív mi říkali Polárka, prý proto, že mám jasné oči, jako jedna hvězda na noční obloze. Nebo taky podle toho, že mě našly hodné paní z Podbrdského kočičího útulku, vyhozenou s koťaty na poli. Bývala jsem hrozně hubená, ale to už je naštěstí dávno pryč. Hned na první umistňovací výstavě jsem se snažila a našla si prima nové lidi. Teď mi říkají Bubáček, protože jsem černá a ve tmě nejsem skoro vidět. Prý jsem ještě minimálně 2x vyrostla a je ze mě pěkný kus kočky (7kg, poznámka páníček). Ani mi moc nevadí, když o mě moji lidi v noci zakopnou, třeba třikrát za sebou, jak se jim pletu pod nohy. S Fínou si tak nějak nevadíme, ale není to na tykání, ovšem při hraní jdou kočičí pravidla stranou, zvláště, když já letím a ona jako zapomene uskočit. Se Samem se taky snášíme, ale když on je mnohem víc drzý, než Fiona. Občas mu raději ustoupím já. Opatrně zkouším každou lumpárnu po těch dvou, ale pak se zase tvářím, jako vzorná kočička.