Modrý kocouř.cz - Zlatá kniha koček

Marienka
Je to už sedm let, co jsem ji poznala. Tenkrát mě kolegyně, která občas chodila vypomáhat do útulku pro opuštěné kočky, pozvala ať se za ní zajdu v sobotu podívat na umisťovací výstavu. Upozornila jsem ji, že tam přijdu kvůli ní, ale kočku že nechci. Prožívala jsem tenkrát dost složité období...
„Ale jasně, to víš že ano.. jen si popovídáme a uvidíš ty mé svěřence“.
A tak jsem v sobotu vyrazila s dcerou a batůžkem plným kočičího krmení na akci. Vlasta nás přivítala, převzala „vstupné“ a šla se věnovat nějakému návštěvníkovi. My zatím obhlížely kočičky a kočičáky čekající na domov. Bylo nám z toho trochu smutno. Zastavily jsme se u jednoho kotce, kde naprosto nevšímavě seděla nádherná veliká kočka. Jedna z pořadatelek okamžitě zaregistrovala náš zájem a přišla nám sdělit: „..to je taková nešťastná kočka. Nikdo ji nechce..už čtyřikrát nám ji vrátili..ale tenhle kocourek vedle je milý..“... „Proč ji vrátili?“ začala se zajímat dcera. „Je strašně agresivní. I u nás ji nemůžeme pustit z klece. Napadá ostatní kočky..a dokonce i lidi“.
To už na nás bylo moc. Vyjednaly jsme si zapůjčení přepravky, vyplnili potřebné papíry...
„A jmenuje se Máňa a je jí odhadem asi šest nebo sedm let..“ řekly nám na rozloučenou.
Šly jsme domů ve třech. Kóča dávala celou cestu najevo, že ona se nám o žádné stěhování neprosila. Za její hlasový projev by se nemusel stydět ani pardál. Snažila jsem se ji uklidňovat: „ale Maňásku, už bude dobře..“. Asi mi nevěřila a nadávala dál.
Doma vyletěla z přepravky jako rachejtle a obsadila židli u telefonu. Na misku s jídlem nereagovala, zato když kdokoliv procházel kolem „její“ židle, jakoby nabobtnala, její ocas připomímal kartáč na lahve a z hrdla se ozývalo zlověstné mručení. Večer přišel domů syn a ptal se, co to je na chodbě. „To je Maňásek“... „Aha, a hraje maňáskové divadlo, co?“ smál se. A tak to hodně dlouho zůstalo. Kóča trucovala na židli a strašila a my se jí nevnucovali. Jen jsme jí vždycky něco klidným hlasem řekli a šli si po svých. To bylo asi něco, co neznala. Miska s jídlem se vyprazdňovala, když jsme nebyli doma a i lavórek s kočkolitem nesl známky normálního používání. To byl neklamný důkaz toho, že je naše spolubydlící zdravá. Utekly skoro dva měsíce a já krájela v kuchyni maso na oběd, když tu přišla, otřela se mi o nohu a řekla: „mrrrrrrrr..“ Hodila jsem na zem kousek masa..a ledy byly prolomeny. Trvalo ještě hezkých pár týdnů, než se pro změnu zase od dcery nechala vzít do náruče.
Dnes je z ní mazel k nepoznání. Byla to ona, kdo mi pomohl překonat nejhorší. Když večer děti spaly a já jsem seděla a po tvářích mi tekly slzy, přistálo mi najednou na klíně jejích pět kilo živé váhy, studený čumák mi šťouchl do tváře, ozvalo se vrnění a hned bylo líp. Naučila jsem se ji oslovovat „Marienko“. Chodí za mnou jako pejsek a nikdo mi nedokáže tak od plic vysvětlit, že jdu domů z práce pozdě...v tom překoná i mého přítele. Poslední roky převzala patronát i nad mým vstáváním. Když ráno pípne mobil, přijde se svým: „mrrrrrrrr..“, aby mi připomněla, že je čas naplnit misku k snídani... a když nereaguji, otře se mi její čumáček o tvář. Jen když jsme o víkendu v pokoji ve třech, občas si splete moji tvář s tou druhou a já pak slyším: „..prosím tě řekni jí že je sobota .. ať neblbne..“ Ale pak stejně vidím, jak za svoji snahu inkasuje část jeho snídaně. Mám ji ráda. Asi to v životě neměla lehké, ale dokázala lidem odpustit a naučila se dávat radost. Za to ji obdivuji. Často se na ni dívám, když sedí mezi dveřmi s pohledem upřeným někam do svého světa a přemýšlím co asi má za sebou. Jak žila před tím než jsme se poznaly? Znám jen krátký úsek jejího života. Asi rok v útulku a občas u lidí, kteří si ji vybrali pro její krásu, ale neměli dost trpělivosti a lásky, které potřebovala. Časem jsem si všimla zvláštní věci. Můj syn má rád odmala všechny kočky a ony jeho. Marienka není vyjímkou. On občas zajde za kamarády do hospůdky a když se vrátí a jeho oblečení je cítit cigaretovým kouřem a ...prostě hospodou, je Marienka nadšená. Nevidí a neslyší, mazlí se k němu a přede jako o život... a tak si myslím, že kdysi musela být moc šťastná asi u staršího pána, který také chodil na pivko... a možná ji dali do útulku po jeho smrti a nebo přestěhování do domova důchodců... kdo ví? Ona mi to nepoví...
Psáno v dubnu 2010

V únoru 2011 Marienka odešla tam, kam se jednou odebereme všichni a já vím, že až přijde i můj čas, uvidím ji jak mi běží naproti tím svým zvláštním způsobem. Jak v běhu rozhazuje přední tlapky do stran a remcá kde jsem tak dlouho...