Jé to jsem rád, že jste si přečetli můj deniček. Hned se mi píše lépe, když vidím, že mám své přátele zase poblíž. (Hlavně Bídžej :o).)
Neemigroval jsem, ale teď bych to nejraději udělal. Doma je hotové peklo. Prach usedá, usedá nač se dá... (to je z nějaké zapomenuté písničky). Je to děs, až jsem z toho onemocněl.
Moje přítulkyně se totiž rozhodla pro rekonstrukci. Tedy ne zase až takovou tu pravou, ale chtěla vyrovnat stěny, vymalovat a položit lino. Vše mělo být hotovo do konce ledna. Je únor a stále není dokončená první místnost. A já si pomalu zvykám na to, že se tu uklízí a není to vidět, že jsem přišel o své úkryty... Skoro si myslím, že je to nějaká pomsta. Snad jediné, co mi vyhovuje, je to, že mohu spát své přitulkyni téměř na hlavě. Ale jinak jsem z toho byl a jsem špatný a stále jsem hledal nové a nové úkryty, až jsem nakonec našel docela prostorné a celkem klidné místo. Botník. Vydělil jsem si tam jeden foch pro sebe a tam se schovávám, když je doma hemžení.
Po několika dnech mi to všechno začalo nějak vadit a neměl jsem chuť ani na šunku a pak jsem začal zvracet... Prostě kocouří trapas. Přítulkyně si myslela, že je to jen moje obvyklá reakce na změnu, ale když jsem se ráno přitulil a pozvracel polštář, pochopila, že to je vážné. Tak jsem skončil v přepravce–kabele a šlo se k vetovi. Už je to dobré. Prý je to zánět průdušnice. Mají mi doma zvlhčovat vzduch a pečovat o mne. Jenže vysvětlujte to někomu, kdo si vzal do hlavy, že to doma změní. Nikdo mě domů jako hosta nechtěl, ale já jsem vlastně ani nechtěl být hostem. Jsem rád, že jsem konečně doma. Ale něco se přeci jenom změnilo. Přítulkyně mi často pročesává kožíšek. A to já moc rád!!! Proto jsem všechen ten nepořádek odpustil a nesepsal jsem žádnou stížnost. A večer, když si povídáme, tak mi ta člověčice slibuje, jaké to tu budeme mít hezké a čisté... Skoro tomu začínám věřit a těšit se.
Při těch zmatcích tady jsem přišel o škrabadlo. Já jsem, jak všichni víte, používal sloupek v květinovém rohu a ten je zrušen. Sisalová škrabadla nemám rád a tak si nemám kde brousit drápky. Sloupek je sice v předsíni, ale není pevně přivrtán ke stěně, tak to se mi jako škrabadlo nehodí. Využil jsem tady toho zmatku a nepořádku a našel jsem si skryté, zakryté místo na sedačce. Jenže si představte. Já starý agent jsem u toho místa, kde jsem sedačku tak pěkně načesal, zapomněl svůj drápek. No a dneska tou sedačkou hýbali, uklidili všechen ten binec, který na sedačce byl, a drápek byl objeven. Nic se nedělo. Přitulkyně si ten drápek schovala a smála se, co jsem to prý za agenta. Jenom pod fousky jsem si zavrčel: „To je jen připomenutí toho, co všechno bych tu mohl provádět, ale neprovádím :o).“ Jsem totiž kocouř klidný a vyrovnaný. Ale jestli se ta moje člověčice bude rozplývat nad deníčky toho skříňového ocelota a jemu podobných, tak jí předvedu kousky, že to, co prováděli Vetřelci, bude jen slabý odvárek.
(Ale zatím si užívám klidu a míru v rámci nynějších možností.)
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?