Že bych už nebyl kocour ... ?

Ležím na zemi, okolo krku límec z umělé hmoty, který není žádná ozdoba, kterou bych si přál. Nemůžu se ani podrbat, natož se pořádně očistit. A to jsem tak čistotný! A ještě navíc vůbec nevím, co se s mnou děje... jako bych to ani nebyl já... kocour Bismarc, lovec a šelma, který už podrápal celý gauč! A kolik rukou už mi prošlo pod drápy, ani nepočítám. Mohly si za to samy, to je jasné, pořád mě chtějí hladit a chovat... Nevím, proč mě teď trestají tím odporným „trychtýřem“. Malej páníček se mi ještě směje a říká mi semaforku. Hlava mi prý vykukuje, jako bych byl semafor. Ještě, že se nevidím. Panička říká, že je to pro mé dobro. Abych si nelízal ránu. Jenže ta rána není z poctivého boje dvou rváčů - kocour proti kocourovi. Ani jsem si pořádně nezabojoval, vlastně nikdy... a už možná ani žádný kocour nejsem.

Ve čtvrtek mi nedali ani trochu jídla... v pátek mě panička vzala, naložila do přepravky a šli jsme. Žádný příjemný výlet se nekonal, to mi věřte... kousek za rohem je veterinář, tam mě odnesla. Ani nevím, co se mnou udělali, píchli mi injekci. A z dálky jsem ještě slyšel, jak panička říká něco o tom, že už to se mnou není k vydržení... po nocích chodím po bytě a mňoukám a mňoukám... a v tom jsem usnul.

Zdál se mi přenádherný sen... mňoukám, mňoukám jako vždy ... volám, volám, ani nevím koho. Když tu přenádherná kočičí slečna se blíží... celá bílá se sametově hebounkou srstí... a jde jenom za mnou! Tu veliká příšera s obrovskými zuby se přihnala a chňap... kočičku zahnala a mě...

Co bylo dál si vůbec nepamatuju. Sen byl pryč. Pak už jen vím, že když jsem se probudil, tak mě bolelo celé tělo a bylo mi nanic. Panička se divila, že mlčím, nevydávám ani hlásku, ale nešlo to. Doma mě hned vyndala z přepravky. Nemohl jsem ani stát, natož chodit... ale držel jsem se statečně. S nažil jsem se víc jak hodinu, až se mi to přece jenom podařilo, postavil jsem se! Pořád mi sice bylo mizerně, ale alespoň jsem stál na všech čtyřech... Za chvíli jsem udělal několik kroků a šlo to... rychle jsem musel vyzkoušet, jestli se mi podaří ještě víc – vylezl jsem na skříňku a pak na televizi. Taky to šlo. Panička u mě sice stála, bála se prý, abych nespadl... Ale copak já, statečný kocour Bismarc, bych mohl spadnout z tak malé výšky? Jedině, že bych už nebyl kocour... to by se pak mohlo stát úplně, ale úplně všechno!