Drsňačka

Ležím si hezky v klídku na topení vedle počítače a pozoruju našeho kluka puberťáka, jak rozehrává leteckou bitvu. Občas se snese na zem, natáhne ruku, pohladí mě a pak smaží dál. Když si vzpomenu, jak jsem ho spatřila před lety poprvé, byl to ještě prcek. Když si mě panička přivezla domů, běžela se mnou hned do pokojíčku ukázat mě, ale kluk už spal zabořený v peřinách. Tak mě nad něj aspoň naklonila, abych si mohla toto její mládě dobře prohlédnout. Kluk foukal do peřin a vypadal neškodně, ale pro jistotu jsem ho pěkně prosyčela, ať si dá bacha, hošánek... Paničku to ohromně pobavilo, vyprskla smíchy, pohladila mě, jakože jsem hrozná bojovnice. Ráno, když to klukovi vyprávěla, měli z toho pěknou švandu.
Moje seznámení s dalším domorodcem, kocourem Maxem taky moc slavně nedopadlo. Jen se ke mně přiblížil, už jsem syčela a tasila dráp. Chudák si chtěl se mnou hrát, ale já jsem nebyla na kočky zvyklá, a tak to šlo ztuha. Ale Maxíka jsem postupně vzala na milost. Dlouho kolem mě chodil v uctivé vzdálenosti, protože už věděl, že hned poletí facka. Jelikož ale je to mazel a pokušitel, nedal se odradit a občas se mu podařilo přimět mě ke hře. To když jsem měla malý výpadek a zapomněla jsem, že jsem dáma. Hra trvala vždy do chvíle, než jsem si na to vzpomněla. Byla jsem tady přece za drsňačku a hrátky s kočičím výrostkem nebyly můj obor. Následovalo rychlé vyřízení útočníka a s hrou byl utrum. Zanedlouho však přišly jarní touhy a s mým image byl konec. Musím o tom příště něco napsat. Dobrou.