Už jsme zase všichni doma

Zvykám si na brášku.

Tak se mi vrátil. Můj „fousáč“, dvounožec, zachránce!! Jen jsem si na něj nějak dlouho nemohl zvyknout. Když je bráška doma, ukrývám se pod jeho postelí. Také rád sedávám na jeho pracovním stole a sleduji, co píše na počítači. Mám rád, když se se mnou mazlí. Pereme se spolu a já brášku koušu do rukou. Jsem moc rád, že je doma. Ale nezanevřel jsem ani na své starší dvounožce. Kámoška mě krmí a páník si se mnou hraje. Nejraději mám házení myškou. Bráška mi přivezl takovou velikou myš, ale ta tancuje a řve. Když se utiší a plácnu do ní packou, zase se začne kroutit a zpívá. Spíš tedy řve, je děsná. Tak jsem jí raději přestal pohlavkovat, aby byla zticha.
Mám doma své schovky a přestože je byt malý, stejně mě dvounožci často nemohou najít. Nejraději jsem chodil za ručníky. Dlouho si na to moji lidé nemohli zvyknout. To vždycky když nechali maličko pootevřenou skříň, tak jsem packou tak dlouho strkal do posuvných dveří, až se otevřely a já jsem se mohl schovat za ručníky. Když jsem schovaný, tak se mi ani nechce jít k plné misce, ani očichávat jídla dvounožců. Můj bráška mi moji schovku závidí. Když někdo z dvounožců nechce, aby ho ostatní rušili, tak řekne jen: „Du za ručníky“.
Ale teď, když už mě najdou, tak mě ta shovka moc nebaví. Musím si najít něco nového.