Tak vám píšu z Pardubic

Dala jsem se do psaní deníčku. Panička si myslí, že mě to zaměstná, abych pořád nevolala kocoury. Vůbec nerozumí tomu, že zpívám. Já mám tedy hlas krásný a silný. Vůbec nechápu, že mě nepřihlásila do x-faktoru. Já bych neměla trému, ani bych nepotřebovala zesilovací aparaturu. Tak abych představila své spolubydlící. A sebe. Hlavně. Jsem červená tečkovaná perská kočka. Prý babička, ale svá vnoučata jsem neviděla. To mi nebraní v tom, abych si pořídila nějaké vlastní děti. Aby mi nebylo smutno, pořídila mi panička koťátko perské. To se jmenovalo Anuška. Ta už tu s námi není, odešla do kočičího nebíčka, je tu ale její vnučka. Ta je modro-krémová. Teď jsou jí 2 roky. A jmenuje se Hraběnka. Její člověčák je větší dcera mojí paničky. Pak je tu sibiřka Bety. Je mi trochu záhadou, co s ní panička chce dělat. Nebojí se mě, ale nepere se se mnou. Tuhle pěkně zdrhla pánovi z okna. Panička se moc zlobila a nadávala. Bety se pak vrátila a za čas se jí narodila koťátka. Jedno si nechala menší dcera mojí paničky. Je to kluk a je pěkně drzej. Nic si ze mě nedělá a vůbec je to pěknej puberťák. Jmenuje se Čičin. Když šla panička s kočkama na výstavu, vzala ho s sebou s Hrabkou. Já jsem moc ráda, že mě tam už netahaj, nesnáším, jak mi lidi sahaj na klec a otravujou mě. Vrčím na ně a útočím. Hrabka tam udělala chovnost a Čičin vyhrál Bisku za domácí kocoury. Jeho malá panička radostí výskala radostí a pořád se chlubila pohárem. Ani v něm nic nebylo... Taky dostal nějaký moc dobrý granulky... všechny jsem mu je snědla... hi, hi. No pod oknem je ten pěknej zrzek a vyzpěvuje mi tu. Tak čauky zase příště, už musím. Mauzí

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama