První den

Sedím si na své rozhledně a žasnu. Ráno jsem vyprovodila paničku a pak jsem šla probrat k životu kluky, ale bezvýsledně, hned upadali zase do bezvědomí, prý prázdniny, neruš. Prázdniny! Já se snad picnu, kdyby mi tihle měli vydělávat na baštu, tak bídně zhynu hlady, pavouky jsem už vyvraždila, ti dva jsou víc doma, než ve škole. To má pak kočka fakt těžké, psát v takových podmínkách deníček. Ještě, že jsme my, kočky, nadány takovou trpělivostí! Kdo si počká, ten si dočká...
A jo, už jsem tady, už drásám klapky. To zas bude blbých řečí o poškrábané klávesnici...
A kdeže jsem to skončila. Byla jsem u dvounohé smečky první den, panička konečně přišla na to, jak do mě to mlíčko dostat a neutopit mě při tom, a musím přiznat, že se fakt snažila, aby bylo bříško plné. Jenom ty pitomé řeči mně trochu vadily - to bylo pořád: "co budeme dělat, kdo ji bude krmit, až budeme v práci, co když někam zaleze a něco si udělá, přece memůže být devět hodin hlady..." Jéžiši, já nechci být hlady, nechci být sama... já chci napapat, spinkat v teploučku... v živočišném teploučku... já sama nebudu! Tak jsem vřískala, když mě někam odložila. No, prý mě nosila na břichu v kapse jak klokana, aby mohla uvařit. Ale to přehání, já se nosím nerada, takže to si vymyslela, aby byla důležitá.
Fuj, to jsem se lekla! Někdo zvoní - kdo sem zas leze! Ale to já, kočky, musím běžet. Návštěvy je třeba pečlivě lustrovat, nemůžu kdekoho pustit do bytu!