Tak tohle mohla být moje kamarádka

Když jsem dnes otevřel Modrého kocouře, málem mě trefilo. Tak tahle krasavice na fotu týdne mohla být moje kamarádka. Ona je zdaleka, až z Prahy, ale k nám do Olomouce jezdí občas na návštěvu. Je zcestovalá a zná svět. A jednou se ty naše holky domluvily, že nás seznámí. Všechno připravily, Julinčina panička je u nás jako doma a tak jí vybásnila, jaký jsem krasavec a že mám prý modrou krev a já nevím, co ještě, a vypravily se k nám. Já dostal taky školení, jak se má chovat pravý kočiči gentleman, a ta moje mi dala sváteční obojek a už jsme čekali na tu velkou návštěvu. Řekl jsem si, že se raději schovám a budu tu neznámou pozorovat jen po očku z kouta, abych si náhodou hned na začátku nezadal. Julinka vplula do pokoje s grácií dámy velké společnosti a já zůstal úplně paf. Paf tak totálně, že jsem ani nebyl schopen z té sedačky vylézt a pořádně si ji prohlédnout. A tak plynul čas, já seděl zaraženě v úložném prostoru a Julinka zkoumala můj bejvák a občas se pokusila mě z mého úkrytu vylákat, ale já se vám asi styděl nebo co a prostě jsem nevylezl. Až už to ta moje nevydržela a vytáhla mě ven. Ale to mě tak naštvalo a přiznám se i ponížilo, že jsem se zmohl jen na podivné zvuky, které jsem nikdy předtím nevydával, ale jsou hodně podobné těm, co vydává ten velký hrnec s čudlem, když se v něm vaří ty voňavé věci. A pak jsem se zase vytrhl paničce z náruče a zahučel zpátky do sedačky a trucoval a trucoval. No a když jsem dnes viděl tu nádhernou krasavici na titulní straně, tak se tluču do hlavy, že jsem tak zpanikařil. Snad to nebyla poslední příležitost k seznámení s touhle nádhernou dámou a já slibuju, že příště se polepším a budu ten nejgalantnější hostitel na celém kočičím světě. Mňau.