Rekviem za kočičky

Jdu ze stresu do stresu. A děda se mně směje. Prý se vždycky zbytečně plaším. No toto!
Řekněte sami, moje milé kočičenky a kocouřečci, jak byste se zachovali vy, při takové zprávě:
Přijde děda domů, vybalí nákup a spustí na babičku: „Víš, že je dnes popeleční středa?“ – „Jak popeleční? Popeláři už nejsou co dřív. Dnes už popel uvidíš snad jen na vesnici, ale tady? Ve městě plném igelitek a plastových sáčků? Kdes to vzal? Ještě že nechodíš do hospody. Ale stejně mě zajímá, co je to za ptákovinu, popeleční středa. To chodí popeláři s prosíkem o pětku na pivo jak po Novém roce?“
No a děda začal babičce vysvětlovat, já poslouchal, protože chci být chytrý a vzdělaný kocour. Když jsem ale uslyšel něco o pálení kočiček, vyskočil jsem až jsem shodil... Lítalo to za mnou všechno. Kam moje tlapky dopadly, nezůstalo nic na svém místě. „Co ho to popadlo? Vždyť tak krásně ležel a poslouchal,“ říká babička. A já začal lítat ze sedačky na psací stůl, odtam na okno a zase zpátky, proběhl kuchyní a přes koupelnu to vzal do předsíně a zpátky přes obývák do druhého kola. Chytil mě běs. Pálit kočičky!!! Kdo to kdy slyšel? Lidi o tom vědí? Ti proradní dvounožci s námi takhle zacházejí? Pokrytci! Nebyl jsem k uklidnění, babička otevřela dveře na balkon a trvala na tom, že se mám jít zchladit. Tentokrát jsem vyběhl sám. A docela rád. Jak já začal nenávidět všechny dvounožce. I dědu s babičkou. Oni se baví o pálení kočiček jako o počasí. Jako o jarních cenách v marketech. Hnus.
Sedím na parapetu a poslouchám. Trpěl jsem, ale chci znát pravdu a být vzdělaný kocour.
Děda pokračuje a říká babičce: „Víš, to je taková dávná tradice. Na popeleční středu dělá kněz věřícím křížek na čele z popela kočiček, posvěcených a spálených minulého roku na Květnou neděli. Zajímavá tradice, co? Zajímá mě, proč zrovna z kočiček.“ Babička říká, že prý asi proto, že jsou tak jemná, heboučká a kvetou prý na jaře jako první. Hnus. Odpor. Nenávist... Chtělo se mně nebýt. Ale poslouchám dobře? Babička říkala kvetou? Tak kouknu na dědu a... Už to znáte. Jak říká on: Hubu od ucha k uchu a řehtá se jak kůň. Zase jsem se nechal nachytat. Jako vloni, když přišel s jakýmsi proutím a tvrdil, že jsou to kočičky. Chci být taky tak chytrý jako děda, abych se příště nenechal nachytat. Co si zase vymyslí na další Velikonoce? Ale to už si dám opravdu pozor. Fakt. To už budu omnoho chytřejší a možná už docela chytrý. Mňauky.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama