Možná přijde i kouzelník

„Někdo má dluhy, někdo protivnou tchyni, my máme Lassy.“
Povídala dneska dvounožkyně. Nevím, co je to dluhy nebo tchyně, ale asi to bude něco moc roztomilého, když o tom mluvila v souvislosti se mnou... Pak taky povidala, že snad ani nemá cenu dělat velikonoční výzdobu, když je v bytě terorista. Okamžitě jsem ho začala radostně hledat, ale asi se před dvounožkyní schoval, protože nikde nebyl. Měl recht, vona je fakt hrozná. Dvounožkyně mé pobíhání komentovala slovy: „Už tě zas bere amok?“ A pak začala štrachat ve skříni s huhláním: „Nemám pověšenou ani kraslici a velikonoce jsou za dveřmi.“
Hbitě jsem se přesunula ke dveřím a těšila se na ty velikonce. Jenže pořád nešly. Po hodině jsem pochopila, že si je můžu jít zapsat do seznamu na sedačce, kde už mám soupis všech, kteří měli přijít a nakonec se na to vykašlali. Jako první měl přijít podle dvounožkyně podzim. Čekala jsem na něj měsíc, nepřišel, neomluvil se a dvounožkyně o něm už nic neříkala, zato prohlašovala, že už brzy přijde advent. A taky nic. Podle mě dvounožkyně ty návštěvy domlouvá asi špatně, protože na to, že přijdou nějaký vánoce a Ježíšek, jsem se taky těšila zbytečně... nikdo z těch dvounožců, co tu obdivovali stromeček a jedli nějaký sladký pokrouceninky a dávali mi šunku z chlebíčků, jako vánoce nebo Ježíšek fakt nevypadali. Po tomto neúspěchu asi už i dvounožkyně začla pochybovat, protože jsem jí slyšela, jak říká: „Jestli ještě vůbec nějaká zima přijde?“ Nepřišla. K nám na území tedy ne. A teď se zas čeká na nějaký velikonoce... no myslím, že taky nedorazí, protože ví, že dvounožkyně zkazí každou legraci a tady by si vůbec neužily. Už jsem skoro začala být smutná, že si také nic neužijeme, když mě zaujalo počínání dvounožkyně. Strašně opatrně nesla z komory nějakou krabici a syčela na mě, ať si jí nepřeju, jestli o mne zakopne. Pochopila jsem, že nese cosi vzácného, a pro jistotu jsem kráčela těsně před ní, aby nezabloudila. Výkřiky: „Musíš se mi motat pod nohama?“ a „Prosimtě, jdi, nebo se o tebe přerazím,“ jsem komentovala nadšeným vrkáním, kterým jsem jí navigovala ke stolu v kuchyni. Nejdřív přistála krabice na stole a hned potom já na krabici. Dvounožkyně zařvala tak, že jsem leknutím zajela do krabice. Takže dvounožkyně z krabice vyndala několik předmětů oválných barevných, několik předmětů oválných kropenatých, hodně skořápek barevných a kropenatých a jednu ozdobu chlupatou kropenatou tečkovanou. Jako první chtěla na lustr za ocas pověsit ozdobu chlupatou, ale naštěstí jsem včas zdrhla. Ze židle jsem přihlížela, jak dvounožkyně věší zbylé oválné předměty na jakési roští ve váze. Ocenila jsem novou hračku a hned packou vyzkoušela, jak se předměty na roští houpají. Nemohla jsem vyzkoušet všechny možnosti, které nová zábava nabízela, protože dvounožkyně se vydala s krabicí na obchůzku územím a  po dlouhém uvažování porůznu zavěsila další oválné předměty, neustále si u toho povídala něco jako: „Sem snad nedosáhne... sem se nedostane... věšet kraslice na strop je asi blbost...“ Šplhání dvounožkyně po výškách mě nebavilo a vrátila jsem se do kuchyně.
Trpělivým houpáním se mi povedlo jednu tu oválnou věc z roští sundat, s lupnutím spadla na stůl a začala se kutálet. Na zem. S nadšením jsem zařvala FOTBAAAL!! a hned se opravila: RAGBYYYY! Protože fotbal se s šišatým míčem nehraje... to ví každej sportovně založenej kocouř, že jo. Vkopla jsem míč na hřiště, okamžitě po něm vlítla Missy, po Missy vlítl Piškot a do toho jsem vlítla já... a už to jelo, prásk, kop, řach... aha, převrhli jsme branku, tedy košík s kytkou. Chrust... dej sem míč... parádní zápas! Zrovna, když jsme se dostali do skrumáže, vlítla nám do toho dvounožkyně, vyrvala z pod nás míč a zapištěla něco jako: „Jsemvědělažemámpověsittynerozbitný!“
Tsss. Otrávilo mě, že nám zkazí každou zábavu a šla si hledat nové podněty. Zjistila jsem, že na zdi nad stolem visí nějaký kulatý, proutěný nesmysl s mašlí a zauvažovala, jestli by nestál za bližší průzkum zuby. Zrovna, když jsem se po něm natahovala, padl mi zrak na košík s barevnými, oválnými nesmysly, na kterých byly nějaké bílé čárky a na koncích měly bílé špagátky. Držátka!! To jsou držátka, aby se daly držet v zubech při přenášení! Nadšena dokonalostí připravených míčů jsem obhlédla situaci, a jelikož dvounožkyně zrovna visela na štaflích v předsíni a snažila se pověsit cosi nad dveře do kočičárny, začala jsem okamžitě konat. Rozhodla jsem se, že všechny ty báječné míče na ragby odnosím k hřišti, aby byly při tlapce, až nám zas dvounožkyně míč sebere, hamounka. Jelikož u mě od nápadu k činu není nikdy daleko, bystře jsem lapla míč za držátko a šup s ním na lavičku hráčů. A hned zpátky, držátko do zubů, položit na lavičku a kalup, dělej, Lassy, než se dvounožkyně odvisí, takže třetí míč, hlavně potichu a nenápadně... čtvrtý míč, pátý... a mňaujej, držátko nevydrželo, míč je na kousky... fofrem, zamést pod židli a klusem pro další míč... jo, už jsou všechny... pěkná zásobička!! Usadila jsem se u míčů a kochala se jednak tím, jak jsem shánčlivá, a druhak tím, jestli by se nedal zápas sehrát s více míči najednou. Ukázalo se, že toto prodlení byla osudová chyba, protože v zamyšlení jsem si nevšimla příchodu dvounožkyně... tedy všimla jsem si až v okamžiku, kdy mě něco zvedlo do vzduchu a zaječelo: „Tosemisnadjenomzdá, tohle jsou ty malovaný od babičky!“ Než jsem se stihla vykroutit a zajet pod regál, zaslechla jsem něco o tom, že od výprasku mě už nezachrání ani kouzelník.
Kouzelník? Zas další, kdo by měl přijít? Tsss... semizdá, že dvounožkyně už taky neví, koho by pozvala...

Vaše VelikonoceakouzelníkavyhlížejícíLassy.

Foto: Jsem ty míče tak pěkně připravila a ty mi je zas vezmeš, jo?

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama