Chvilka v ráji

Dlouho jsem nic nenatlapkal, ale ne snad proto, že by se u nás nic nedělo nebo že bychom s Mufkou byli bůhvíjací vzorňáci. Jen jsem měl pocit, že to tu mám už všechno pěkně pod tlapkou, svoje člověky mám vychované, Mufka taky poslouchá docela obstojně, takže není co měnit. Jen jedna maličkost je ještě trochu nedotažená, ale tu jsem považoval za nepodstatnou. Nyní jsem jí však přidělil vyšší prioritu.
Máme k dispozici prakticky celý byt vybavený různými kočičími rozhlednami, cestičkami, schovávačkami i místy k povalování, člověčice má postel taky dost velikou, takže máme kde spát (jen kdyby se v noci tak nevrtěla!), jen dvoje dveře jsou stabilně zavřené. Jedny jsou od WC, které je teď čerstvě zrekonstruované, byl jsem to tam zmapovat, dobrý, ale nic zajímavého, bez čeho by kocour nemohl existovat. Druhé dveře vedou do páníkova pokoje a tam je to podstatně zajímavější. Páník totiž tvrdošíjně trvá na tom, že jeho pokoj je jeho pokoj, kočky že tam nemají co pohledávat, a má tam spoustu poliček a dalších odkládacích prostor plných knížek, tužek, papírků, cancátek, nalámaných tabletek, hrnečků, krabiček, dóziček a jiných serepetiček, které všechny mají své přesné místo a bez kterých nemůže být. Proto taky bývá dost nerad, když tam někdy vlítneme a trochu těm věcem pozměníme rozmístění. Nedostaneme se tam moc často, páník si to hlídá, ale ve chvíli, kdy člověčice luxuje, jsou dveře dokořán. Mufka sice po celou tu dobu bývá zašitá někde tak, že ani já ji nenajdu, takže jsem na to sám, ale to vůbec neva.
Tentokrát jsem se rozhodl, že ty poličky u páníka prozkoumám podrobněji, schoval jsem se za křeslo, abych nemohl být odchycen, a vylezl jsem až ve chvíli, kdy člověčice s tím luxovacím kraválem vyjela a zavřela za sebou dveře. Říkala si asi, že jednou přece vylézt musím a pak si pro mě příjde. Páník sice v pokoji byl, ale moc si mě nevšímal, protože byl zrovna nějakej marod a ležel, takže jsem začal s průzkumem a vzal jsem to od spodu.
Zkontroloval jsem to pod postelí, jestli je dobře vysáto, pak jsem vylezl na postel, prošel se po páníkovi, na nočním stolku jsem přepočítal tabletky, jestli nějakou nevynechal, a přes stůl, kde jsem zaměnil pozice dvou tužek, bločku a pouzdra na brýle a přečetl si, co se má nakoupit, jsem se dostal na křeslo. Tam jsem se labužnicky protáhl a udělal si pár poznámek do čalounění. Přes opěradlo jsem vyskočil na první poličku, elegantně jsem se vyhnul dózičkám, na druhé poličce byly jen knížky, ty mě moc nezaujaly, a tak jsem šel na třetí, ze které to už bylo jen krůček na skříň. No a ve chvíli, když jsem se stejnou cestou vracel zpět, vešla člověčice a naznačovala, že mám ukončit průzkum. Nějak zvlášť jsem neprotestoval, protože co jsem chtěl vidět jsem viděl a na trochu pomazlení jsem zrovna měl chuť. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem přece kocour a šéf domácnosti a že bych tedy měl dělat drahoty a zas to té člověčici nezjednodušovat. A tak když ke mně natáhla ruce, že mě vezme do náruče, nasadil jsem xichtík nešťastného kocourka, začal jsem žalostně mňoukat, tasenýma drápiskama jsem se držel knížek, co to šlo, a předstíral, že nemůžu slézt dolů. No, co měla dělat? Přistavila si židli a že mě teda sundá. Jenže jak jsem se držel těch knížek, tak ty šly se mnou, a nakonec i ta polička! Prostě malá katastrofa. Když jsem to viděl, blaženě jsem se jí stulil v náruči, tvářil se jak andílek a začal vrnět tak hlasitě, že cirkulárka je proti tomu nic. Tyhle situace já miluju.
Nakonec jsem rozpohyboval i páníka (cha, cha – prej marod!), který si odpoledne zopáknul pracovní postup, jak upevnit poličku, aby udržela nejen kocoura s knížkama, ale i sama sebe.

Zdraví vás Fridrich

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama