Zaregistrovat se 
Přitlapkovat se
Přitlapkovat se
Tak pokračuju ve svém životopise. Když už jsem se zabydlela a udělala se ze mě pěkná šlechtična, nevím proč panička došla k závěru, že je mi doma smutno, když jsou v práci. A tak se rozhodla, že mi pořídí koťátko na hraní. Vyčetla v té chytré knize, že se prý jako dospělá spíš skamarádím s kotětěm, než s velkou kočkou. A protože se u známých narodila právě koťata peršata, když trochu vyrostla a mohla jít od maminky, jedno - tedy jednu - mi přivezli. Syčela jsem na ni tak, že jsem málem začala šišlat. Honila jsem ji všude, až jsem ji zahnala do paniččiný postele. Tak se zavrtala a nedala se najít. Nakonec si našla v kuchyni místo za rohovou lavicí a já pomalu myslela, že zmizela. Občas se přišla najíst, jinak pokud nebyla panička doma, nebylo ji vidět. Jednou ji panička nemohla najít a já se radovala, ale pak její skrýš objevila a pak už jsem věděla, že se jí nezbavím. Jmenovala se Anuška. Nakonec bylo dobře, že jsem ji tam měla, protože se s ní dalo lépe honit než s dvounožkyní. Taky na schovku se hrálo líp. A nejlepší bylo, že se daly vyjíst 2 misky... než Anuška dospěla, byla dobrým spoluhráčem. Píšu, že byla, protože už tady se mnou není. Odešla do kočičího nebíčka a nakonec se mi po ní trochu stýská. Zbyla tu po ní dcera a vnučka a tak mám zase nějaké podanné...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?
31. března 2008 | 
1 025 480 647x / 1x
Micínek
