Fakt naposled

Milé kočičstvo. Milé kočenky, milí kocouřečkové.
Když jsem psal dopisek Pan Hrabal podruhé, chtěl jsem připsat ...a naposled. Nevím, proč jsem nadpis tak ošidil. Že bych si nechával zadní vrátka na další psaní? To ne. To není můj styl. Takový nejsem. Prostě mám rád krátké a výstižné titulky. Naučil mě tomu děda, protože prý celý život dělal u novin (kecá, protože ještě dejchá; a co škola, ptám se já; a co vojna, ptá se moje další ego? Ha? Tak jakýpak celý život, dědo?). No prostě někdy mu ustoupím, nerad se hádám a starým lidem vždycky, ale vždycinky, dávám přednost. Prý to tak má být. Jenže když přijde z nákupu nebo z města, tak říká babičce, jak je ta mládež dnes nevychovaná. Nejenže nepustí starší lidi sednout, ale zatímco sedí na jedné sedačce, na vedlejší mají položený bágl a vůbec je nenapadne, že by si ho měli dát na klín a pustit starý lidi sednout. Taky budu jednou starý. Tak jsem zvědavý, jestli se to do té doby změní.
Ale o tom jsem nechtěl. Vyplynulo to jaksi samo. Chci ještě jednou, ale tentokrát opravdu naposledy, napsat o Panu Spisovateli Hrabalovi. V jednom interview (víte, co to slovo znamená? Prý obyčejný rozhovor. Pokecání si. Odpovědi na otázky. Tak nevím proč to píšou tak divně) Pan Spisovatel píše, že přes ty jeho kočičky snad bude nesmrtelný. Bingo, kamarádi moji. Trefil to jako hlavičku na hřebíku.
A protože hodně z vás se na Pana spisovatele ptáte a chcete vědět, v které jeho knížce je o nás psáno, tak musím ještě jednou, ale fakt naposled, přidat ještě tyto výpisky z jeho knihy. Tak si hezky posedejte, natočte anténky a poslouchejte, jaká krásná slova vám do nich začínají proudit. Hezký poslech.

... a u mne ležela ta dvě koťátka s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, pojmenoval jsem černou kočičku Švarcava, mourovatého kocourka Fusakličkou. Nejraději jsem měl ale Švarcavu, nemohl jsem se na ni vynadívat a ona mne měla tak ráda, že skoro omdlívala, když jsem si ji vzal na ruku a dal k čelu a šeptal jsem jí do ucha sladká vyznání lásky, tak nějak jsem dosáhl věku, ve kterém už jsem neuměl a nemohl být zamilován do krásně ženy, protože už jsem byl olysalý a tvář plnou vrásek, ale kočičky mne milovaly tak, jako mne mívaly rády dívky, když jsem býval mlád, byl jsem pro ty moje kočičky vším, byl jsem jejich otcem a milencem. Nejvíc mne ale měla ráda ta kočička s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, Švarcava. Kdykoliv jsem se na ni podíval, zjihla, zpokorněla a musel jsem ji vzít na ruku a ona na chvíli omdlela z přívalu citu, který proudil ze mě do ní a nazpátek z ní do mne, tehdy jsem se zajíkal tím štěstím. Ta jitra, když pět koťat si vlezlo za námi do postele, to bylo naše rodinné štěstí, ta koťata to byly naše děti. ... A pak jsem psal ty moje texty, stroj hrčel, musel jsem pospíchat, neměl jsem nikdy čas na stylovou čistotu textu, musel jsem psát rychle, aby mohl se věnovat kočkám, protože všechny, i když ležely se zavřenýma očima, škvírou se na mne dívaly, bylo jim dobře, když slyšely hrčení psacího stroje ... Já jsem totiž jezdil za kočkama i autem, ale jen když bylo pěkně. A když jsem jel autem, tak když jsem jel trochu rychleji, hned jsem zpomalil, co kdybych se naboural, co by bylo s kočkama? A předjížděl jsem jen traktory a náklaďáky a tak pomalu jedoucí auta, protože co kdybych se při předjíždění naboural, co by bylo s mými kočkami? A proto jsem jezdil autobusem, když bylo náledí a když padal sníh, a když pršelo, protože jsem měl záruku, že dojedu a potěším ty moje kočky. A i v autobuse, když jsem si sedl do první řady, najednou, co kdyby se autobus naboural, kdo by dal kočkám? A už jsem si sedal doprostředka autobusu a tak, kdyby se něco stalo, ve střehu, jak bych sebou hodil tam, kde nebezpečí úrazu je nejmenší, protože kdo by pak dal mlíčko těm mým kočkám? (63-67)

... protože jsem sám sebe dorazil vědomím, že beztrestně se nesmí zabít ani kočička, natož člověk, že beztrestně nelze vyhnat ani člověka ani kočičku... (100)

Kočičánkové moji milí, že se to krásně poslouchalo? Tak se mějte krásně, už vám dám s Panem spisovatelem pokoj. Taky proto, že začíná jaro. A to většina kočenek a kočičáků lítá po venku. Po zahradě, po dvoře (na ulici nechoďte! Víte jak skončil kamarád Růča), tak si dávejte pozor, i když prý máme 9 životů. Stačí jedno auto, a to nám najednou smaže celý náš kočičí život. Mňauky a někdy zase příště. Kdy to bude? Nevím. Vždyť jsem psal. Přišlo jaro a hormony se bouří. Na psaní není čas.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama