Paní v zeleném

Ráno sedávám u dveří na balkon, moc bych chtěla, aby mi ty dveře nechali otevřené. Jaro je ale letos pořád studené a sluníčko se někde fláká a tak, když mi dveře otevřou a můžu si nasát ty úžasné vůně do čumáčku, sedím nejraději ve dveřích. Jaro dělá divy s kočkami. Lidem však leze na mozek, pozoruju to na paničce delší dobu. Nechala si před časem poslat nějaké řemínky, říká tomu postroječek. Pořád se mě snažila do těch řemínků nacpat: "Mínuško, budem chodit ven, půjdem se proběhnout!" Předvedla jsem jí tanec "hadí kočka samá hlava, samá packa" a vždy se šikovně z postrojku vykroutila. Podařilo se jí nasadit mi jej jen jednou; pravé zápěstí jsem ji otetovala svými ostrými špičáky a napsala tam kočičí řečí "tohle už nezkoušej!" Asi je na cizí řeči tupá či co, zas mi potřásala postrojkem a prý už si na něj musím zvyknout, musíme k veterinářce. Jo tak ono ji to nestačilo. A kam že to? K té paní v zeleném? Co mi vždycky něco hnusného provede?
Poprvé mě tam přinesla nacpanou v přepravce pro morčata, no, slyšíte dobře, pletla si mě s hlodavcem. Paní mě zkoukla, do tlamky mi nacpala jakousi pastu, tlamku mi držela, abych ten hnus nevyplivla, a ještě jako bonus mě nastříkala nějakým sajrajtem, abych neměla blechy. Panička valila oči, kolik blech může mít tak malé kotě!
Po čase jsem putovala do zelených spárů znovu, škrábala jsem si uši a měla tam divné drobky. Krk mi zacintala (prý jen kapka!), uši mi zaplavila a panička mě ještě zrádně držela. Doma jsem si na ni zgustla - čištění uší byl boj o přežití. Ze začátku vyhrávala panička, ale rychle jsem zdokonalila bojovou techniku a panička rudá jak Komanč zbaběle vzdávala boj se slovy "ať tě svrab sežere..." Nesežral. Od té doby mám uši jak alabastr. Ale dívat se mi do nich vám opravdu nedoporučuju!

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama