Slečna Dorotka Černá brání své území

Sluníčko svítí stále častěji a víc a víc hřeje a já stále častěji a více pobývám na své zahrádce.
Mé uzemí není nijak velké, když mi člověčka otevře dveře, posedím chvíli na prahu, přemýšlím a zvažuji, kudy se vydat, jestli vlevo k odkvétajícímu keři zlatého deště, či vpravo k magnolii a thujím.
Ponejprv kráčím obezřele a rozvážně, čichám všechny vůně, plížím se, ale nakonec mě přemůže radost ze stříbrného vánku, ševelení větví a pružnosti paciček, které mě tak hbitě nesou, a skáču a peláším, dokud mou pozornost nezvábí blízká kořist.
Poctivě lovím všechno, co se hýbe, ale nejraději včely - kapky medu s průsvitnými křidélky, a čmeláky bombarďáky s hukotem přistávající na šarlatové runwayi květů macešek.
Ze začátku se lov neobešel bez obětí, dostala jsem žihadlo do tlamičky a čmelák mi málem ukousnul tlapku, ale vytrvala jsem, nenechala se přemoct bolestí a dnes už dovedu švihnout packou, skolit je do trávy a v ní si s nimi pohrávat. Odházím pak jako vítěz, nezraněná.
Bez přehánění říkám, že moje zahrádka je skutečný ráj, jenomže... jenomže každý ráj má své peklo a já ho mám bohužel taky.
Vedle mého domu totiž stojí druhý dům, kde bydlí člověk, který si říká babička, a s ním bydlí dvě pekelné obludy. Ba pekelné obludy by snad byly lepší, než tihle. Ti dva jsou totiž PSI! Jeden je černý, jako já, je to holka, taky jako já, a všichni mě ubezpečují, že je moc hodná a nemusím se jí bát. Druhý je bílý a kluk a víc snad ani nemusím dodávat. Je to strašlivý nepřítel a přiznávám, budí ve mně hrůzu. Sotva ho uvidím, utíkám radši domů, do bezpečí.
A teď si představte, co se včera stalo! Ten škaredý, strašlivý, smrtelný děs vzbuzující pes, ten netvor, ta nestvůra ze všech stvůr nejstvůrovatější vlezla mými dveřmi do MÉHO domu!
Tak to tedy ne! Ohromným skokem jsem se vřítila dovnitř, postavila se před něj, cítila jsem, jak mi každičký chlup na těle stojí, a ocas jsem měla najednou jak nabitý elektřinou. "Zmizzzzz!" Zasyčela jsem.
No páni! Představte si, stáhnul ten svůj směšný prťavý ocásek mezi ty kraťounké nožičky a spěšně se pelášil schovat.
Od teď je zahrádka jen moje.
Vaše Dorotka

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama