Jak jsem truchlil a podobné novinky

Ahojte všichni, nějak dlouho jsem se k tomu spisování nedostal. Ale to bylo tím, že jsem tady delší dobu truchlil a smutnil, protože moje kamarádka, co jí občas půjčuju ten pokojíček s hračkami, tak ta najednou byla fuč. Úplně se někde ztratila a já jsem byl celý nervózní. Nejdřív jsem myslel, že je zas v té školce, nebo kam se mi to každý den zaběhne, ale ona nešla a nešla... Tak už jsem se začal bát, jestli ji třeba, chudinku, nestrčili taky do nějaké bedny a někam neodvezli pryč od nás, jako kdysi mě. A tak jsem chodil a truchlil, a když jsem věděl, že mě nikdo neslyší, tak jsem si žalostně pomňoukával a furt trčel v tom pokojíčku a čekal, a docela bych jí byl půjčil i ty prima panenky, co už nemají skoro žádné vlasy (no kdo to mohl udělat?), a nebral bych jí ty malé barevné věcičky, co jsou nejdřív schované v čokoládě a pak vypadnou z takové správné žluté hračky, co ji rád honím dokola. No prostě, byl jsem ochoten udělat nejeden vstřícný krok a čekal jsem a čekal. Až jsem myslel, že už se nedočkám, tak byla zpět. Páni, mně se tak ulevilo a už zas radostně skáču a zkouším, jestli se manopedikura nedělá líp jinde než na škrabadle (ideální je křeslo, to už vím), a taky se pokouším rozšířit si jídelníček třeba o piškoty z talíře -hlavně nenápadně...
Jo a taky mě Bertrand přivedl trochu ke sportu, zejména k běhům, když jsem tuhle četl, co umí. Tak to taky zkouším - startuju na vyhlídce na škrabadle, udělám drobnou otočku s možným výskokem v koupelně a smykem na křeslo, stolek, sedačku... vítězím na parapetu za počítačem po té, co těsně minu nebo neminu monitor. On je takovej placatej, nestabilní...
Jo a jinak - už jsem frajírek voňavej, už jsem přišel na to, že se umím docela dobře ohnout a očistit, co je třeba - takže už mi neříkají Smraďochu.
Čau mňou, zas někdy příště

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama