Mňautobiografie pana Profesora - Rekreace

1. 7. 2006
Musim se omluvit. Hrochům. Za urážku na cti. Dopustil jsem se jí přirovnáním Bubu ke hrochovi.
Žádnej hroch by v kuchyni s oknem dokořán neseděl u dveří. Sedí tam už 3 hodiny. Bubu. Ne hroch. Ten by dávno vylezl oknem. Zvlášť, když už jsem mu to 10x předvedl. Okno je v přízemí. Pod oknem je lavička. Pod lavičkou je tráva. Úplně jednoduché. Za dveřmi z kuchyně je chodba. Další dveře. Teprve pak se může ven. Zbytečně složité. Musí se žádat holky, aby otevřely.
Hroch by dávno dusal kolem chalupy. Bubu zatím vypadá, že u dveří vysedí důlek. Jdu radši pryč. Oknem. Nemám rád zbytečný úsilí. K čemu důlek, když nemáme kuličky. Už.

2. 6. 2006
Holka se naštvala a vynesla Bubu na trávu před chalupu. Přikrčil se. Přidřepl. Začal se tvářit jako krtina. Chtěl jsem mu ukázat schovku v rybízech, dřevník a výstupovou trasu na střechu. Zatvářil se jako vyděšená krtina. Nebudu se vnucovat. Jdu na obhlídku sám. Začnu v rybízech, vloni jsem tam ulovil pár pěkných rejsků.

3. 6. 2006
Ještě pořád se mnou nemluví. Prý dokud rejsek nevyleze zpod almary, nemám jí chodit na oči.
Se nedivim, že rejsek neleze. Pod almarou nevidí, komu to holka říká, a myslí si, že jemu. Tak jí nechce lézt na oči. Stejně za to může holka, že tam je. Jeden se snaží, donese jí živou večeři až do kuchyně. Chtěl jsem, aby viděla, že je úplně čerstvej. Měla ho chytit hned, jak jsem ho položil. Místo toho vykvikla Jedeš s tím ven... a rejsek zajel. Pod almaru. Spletl si směr. Holka pod almarou dlouho štourala tyčí. Jenže rejsek byl vždycky jinde, než tyč. To je pak těžký. Kdo ví, kdy vyleze. Jdu pro jistotu ulovit dalšího.

4. 6. 2006
Podnikl jsem prvovýstup na střechu. Radši. Sem nahoru není nadávání tak slyšet. Občas zaslechnu útržky výkřiků. „Máš ho?“ „Nemám. Nevidím ho.“ „Pozor, je pod lavicí. Fuj, ten je velkej.“ „Neječ a štourej z druhé strany! Kde je ten kocour, já ho přetrhnu!“
Jsem v klidu. Sem za mnou holka nepoleze. Bojí se výšek. To jsem věděl. Že se bojí taky hryzců, to jsem nevěděl. Už to vím. Příště jí teda žádnýho do kuchyně nepřinesu. Budu jí je předávat na chodbě. Tam je pod regálem víc místa. Bude se jí lépe lovit.

7. 6. 2006
No to je dost! Konečně vzaly košíky a šly na lov hub. Chtěl jsem jít s nimi, ale holce bylo divné, že košík, přes který si přehodila bundu, je tak těžkej. Šoupla mne do kuchyně. Prý bych se v lese ztratil. Prý mně nebude nosit. Prý by neměla kam dávat houby. A hlavně mám laskavě konečně chytit hlodavce, co bydlí pod almarou.

8. 6. 2006
Ano. Holka má úplnou pravdu. Je to nezdravý, slaný, smažený. Ano. Má pravdu. Vím, že nesmím krást jídlo z talíře. Ano. Má pravdu. Říkala mi to nejméně dvěstětřicetkrát. Ano. Má pravdu. Jsem zlobivej kocour. Ale trpělivej. Počkám, až se vypovídá. Potom si půjdu sníst těch deset houbových řízků, které jsem oknem nanosil pod lavičku.

10. 6. 2006
Konečně jsem ukecal krtinu, aby přestal překážet v trávě a šel se mnou do rybízů. Hráli jsme na schovku. Ukázal jsem mu skoro všechny skrýše. Řekl jsem mu, že se musí vyhybat pálivkám. Řekl jsem mu, že se musí vyhybat takovým zašmodrchaným lepivým houštinám. Vyhybal se. Pak vyšla holka před chalupu. Volala: „Kluci, večeře.“ Chyba. Z rybízů vylítla zelená koule se zašmodrchanými šlahouny. Já už večeřel. Bubu ještě ne. Ještě pořád z něj odlepují šlahouny a zelené kuličky. Dost velkou část už jich mají holky na sobě. Uprostřed nadávání jsem zaslechl něco jako „svízel přítula“. Jdu poslouchat blíž. Miluju, když o nás mluví výstižně. Přirovnání svízel k Bubu opravdu sedí. Moje přirovnání je také přesné, ale s přitulením počkám, až budou holky bez šlahounů. A bez kuliček. Teda? Vlastně? Aha? No, nebudu to rozebírat. Prostě až si zase budeme všichni rovni.

12. 6. 2006
Dnes jsem byl opět nucen omluvit se celosvětové hroší populaci. Žádnej hroch by nebyl tak blbej, aby lezl na břízu a zašprajcnul se mezi větvemi. Po půlhodině udílení rad a pokynů šla holka do chalupy pro šunku. Teď prý zaručeně sleze. Neslezl. Ale začal kvílet ještě o něco víc. Je blbej, ale zašprajcnout se umí perfektně. Holka šla pro žebřík. Má fobii z výšek. Jsem zvědavej, kdo sundá holku.


Piškot Pišutka v.t.


Foto: komentáře netřeba

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama