Ochranka na cesty

Panička se rozhodla strávit několik dnů u svých rodičů na venkově a vzít si s sebou zkušeného bodyguarda. Jednoho takového vytáhla zpod svojí postele, vyndala mu z tlamy sportovní náčiní pro posilování žvýkacích svalů (prý „cos to proved´ s mojí tužkou na oči?“) a suše mi oznámila, že pojedem za kamarádem kocourem Muffem. Při představě nadcházejícího přátelského shledání jsem se odebral nabrousit si drápky. Pak se dlouho nic nedělo, takže jsem se rozplácl na parkety pod oknem a začal podřimovat. Probudilo mě až vzdálené cinkání granulek. Prolétl jsem velkým pokojem, malým pokojem, chodbou a vběhl do kuchyně. Dvounožkyně tam právě balila ocelotí krmení a vytírala mističky, takže bylo jasné, že se opravdu bude dneska něco dít. Po čtvrthodince veselé honičky po bytě jsem se nechal chytit a strčit do přepravky. Při odchodu z bytu jsem na chvíli spustil poplašnou sirénu (hu-ááá!), ale pak jsem se radši začal věnovat v přepravce rychlému sprintu do kolečka, aby si panička při nošení všestranně procvičila bicepsy i rovnováhu.
V nádražní hale se mi naskytla příležitost vyzkoušet si svoji přirozenou autoritu. Moje „uááá!“ se brzy rozléhalo po celém prostoru a dvounožci, brouzdající se dosud neuspořádaně sem a tam, se náhle shodně dali na ústup od ocelotího stanoviště. Na peroně jsem chtěl ve řvaní pokračovat, ale protože o mě projevilo zájem několik kočkomilných dvounožců („to je ale hodná kočička, to naše Micka by určitě mňoukala“), rozhodl jsem se tvářit chvíli neškodně. Ve vlaku mi už ale začala směna osobního strážce. Dřív, než se panička posadila, prohmatal jsem sedadlo tlapama prostrčenýma skrz dvířka. Záhy jsem byl vypuštěn na průzkum terénu. Když jsem s pátravým čenicháním procházel uličkou, zaslechl jsem nějakého dvounožce, jak říká: „Jé, co to vede na tom vodítku? Vypadá to jako pes, ale asi to není pes...“ Zastavil jsem se a zděšeně se otočil. Naštěstí bylo všechno v pořádku, dvounožec se asi spletl. Vedl jsem za sebou paničku, která šla sice po dvou jak panáčkující pudlík, ale neslintala, ani si cestou nedělala značky. Uklidnil jsem se a pokračoval v průzkumu. Kočičí instinkt mě neomylně zavedl k východu, ale než jsem mohl vyzkoušet otevření dveří zavěšením ocelota na kliku, panička mě převelela zpátky na pozici „naše sedadlo, odkud se celou cestu nehneš“.
Hodnou chvíli jsem stál paničce na klíně, přední tlapy opřené o sklo, a sledoval rychle utíkající svět za oknem. Protože bylo horko, postavila panička na zem mojí modrou misku, naplnila ji vodou z láhve a přistrčila mi k ní čumáček. Sice jsem se před cestou umyl, ale abych paničce udělal radost, stoupnul jsem do misky s vodou, ošplíchnul se, udělal několik elegantních šlépějí na špinavou podlahu a hopsnul paničce na klín. Během chviličky, kdy panička stačila jenom vytřeštit oči a říct něco jako „e“, zvládnul jsem já vytvořit na jejích béžových kalhotách několik nápaditých tmavých vzorů a poválením je doplnit o výzdobu z chuchvalců ocelotí srsti. Myslel jsem, že v tomhle převleku bude panička míň nápadná a tudíž bezpečnější, jenže ona mé ochranitelské úsilí nedocenila. Zalezl jsem proto pod sedadlo a začal si opět trénovat žvýkací svaly. (Kdyby se snad paničce něco strašného přihodilo, tak abych ji mohl aspoň sežrat.) Ze svého stanoviště jsem měl dobrý výhled na cizí dvounožkyni, která měla sluchátka na uších, zavřené oči a bosé nohy opřené o výstupek pod oknem. Její na zemi položené sandály měly ale tuhé přezky, a jak jsem si kvůli nim poposedl a naklonil hlavičku, aby se mi líp hryzaly, panička ucítila tah vodítka, mrkla se pod sedadlo a s hrůzou v očích (upřených na spící spolucestující) mě vytáhla ven.
Zbytek cesty probíhal jaksi v pohotovostním režimu, protože panička se zřejmě obávala útoku teroristů, a proto od sebe bodyguarda nepouštěla ani na krůček. Po třech hodinách jízdy jsme přestupovali. V dalším vlaku byli dvounožci méně kočkomilní, což bylo způsobeno zřejmě tím, že panička, pokrytá špinavými čmouhami a trsy chlupů, nebudila dojem seriózní cestovatelky. Ještě ve stanici prošla vlakem občerstvovací služba, ale do našeho kupé kvůli paniččině odpuzujícímu vzhledu jenom nakoukla a s povzdechem: „aha, tak sem ne,“ se hned měla k odchodu. To mi bylo obzvlášť líto, protože, jak jsem si všiml a komentoval slastným polknutím, dvounožkyně s občerstvením měla v klecovém boxu připraveny dva urostlé křečky. Začal jsem proto lítostivě naříkat a má lkavá píseň dojmula brzy všechny spolucestující natolik, že si začali prohlížet paničku podezíravým pohledem a zvažovat, jestli by neměli informovat ochránce zvířat o podezřele vypadajícím špinavém individuu, které pravděpodobně týrá hodné kočičky.
Panička se rozhodla vylepšit si reputaci procházkou s ocelotem po chodbičce vlaku (pochopitelně na vodítku, sama by se bála). Vzal jsem to rovně, a protože panička za mnou nechtěla prolejzat mezi nohama korpulentní dámě, musel jsem chvíli počkat, než se situace vyjasní a dáma se nechá vymotat z vodítka. Na chodbě jsem zbystřil velké černé psisko, které leželo natažené z otevřených dveří jednoho kupé. Jelikož jsem neohrožený, díval jsem se na něj bez sebemenšího zachvění. Psisko vypadalo kupodivu přátelsky, jenže jak jsme se tak vzájemně prohlíželi, vyběhlo z kupé mezi námi malé dvounožátko, a jakmile mě spatřilo, radostně vykřiklo: „Kočičta!“ Na ten povel začalo psisko šílet. Já jsem začal utíkat od psiska i od dvounožátka, korpulentní dáma se v rychlosti schovala do svého kupé a bylo po procházce.
Naštěstí se naše cesta už stejně chýlila ke konci. Po pěti hodinách ve vlaku a půlhodince v autě jsem dorazil na své venkovské sídlo, a protože jsem paničku během cesty vzorně hlídal, dostal jsem za své strážcovské umění kachní srdíčka.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama