Mám kamaráda

Druhý den po té, co jsem se ubytovala, jsem vydatně posnídala a vydala se na prohlídku mého nového rajónu. Musím říct, že jsem si vybrala dobře. Zahrada dostatečné velikosti, množství okrasných keřů, kde budou bezva schovávačky, a hlavně, krmítko pro ptáky. Tam se sice nedostanu, ale o podívanou a zábavu bude postaráno.
Jak si tak spokojeně vykračuju po cestičce, najednou slyším mňááu, mňááu. Pro jistotu jsem se udělala dvakrát větší, ale to mňoukání neznělo nepřátelsky. Pak se mezi tůjemi vynořil ON, velký mourovatý kocour, a přátelsky povídá, ahoj kotě, dovol, abych se představil, bydlím naproti a jmenuji se Mourek, ale můžeš mi říkat Šmurin. Pořád mám z ocásku kartáč a zasyčím, kliď se odtud, toto je moje území a ty tu nemáš co pohledávat! Tak to tedy pardon, říká ten kocour. Do této chvíle to byl můj revír, ale pokud tu budeš bydlet, tak může být společný, přece se hned nebudeme prát, ne? To byl rozumný návrh, protože bych ho stejně nepřeprala. Jak se jmenuješ? Ptá se. Zatím mi říkaji Kotě, protože ještě neví, že jsem kočička, povídám. Oni totiž doufají, že jsem kocourek. To je teda fakt dobrý, na to kocour. To já jsem hned poznal, že jsi kóča, přede úlisně a až vyrosteš, tak se ti budu dvořit, jo? Dej pokoj Šmurine, na co ty hned nemyslíš, ale uvidíme. Zítra jdeme na nějakou veterinu a tam se prý uvidí, co jsem vlastně zač, a pak dostanu jméno. Tak to ti kóčo nezávidím, jak ti budou civět pod ocásek, hihi. Ale teď promiň, musím běžet, nějak se letos přemnožili hraboši, tak mám plné tlapky práce. Tak se měj a já zase přijdu. Tak teda jo, Šmurine, budeme kámoši.

Pokračování příště...

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama