Carpe diem

Píšu vám další postřehy z novýho domova. Píšu telegrafokocuřicky. Nemám totiž čas vysedávat u počítače, protože já bych seděl tady nahoře, dole by se třeba něco dělo a já bych u toho nebyl, to bych prostě nesnes´, to, je
a b s o l u t n ě! nepřijatelný, chápete, jo?
Ubytování je na solidní, kočkovsky důstojný úrovni. S Dorotkou máme vlastní pokoj s rozkládací válendou a televizí. Večer nám sem lezou páníčci a koukaj se s náma. Viděli jste v pondělí ten novej krimi seriál? Dobrej, ne? ´Sem byl napnutej až do konce.
Koupelna je společná, záchod máme pod schodama.
Panička nám koupila nově jeden krytej. Moc to nechápu, ale strašně mě chválila, že jsem její nejchytřejší kocourek, prý čekala, že bude muset nejdřív vyndat dvířka, abysme se naučili chodit dovnitř. Myslím, že tu péči přehání. Jsem kocour, vidím novou schovávačku, vlezu dovnitř, ňáký dvířka mě neodraděj, uvnitř najdu písek, vyčurám se, zahrabu to, hotovo. Co je na tom složitýho?
Vůbec se mi zdá, že panička dělá ze všeho problém, to je pořád: "Nedělej to. Vidím tě! Nespadni! Nekousej ten kabel. Kams to zas vlez´? Nech tu kytku! To není hračka. Aúúú! To je můj palec!!"
Její palec? K smíchu!
Všechno na světě je moje hračka. A každá živá hračka je kořist.
Palce, prsty a různé části těla vůbec, hmyzáci a hlavně Dorotka. Nejvíc mě baví, jak piští a zdrhá, když se do ní zakousnu. Ale to panička hned: "Necháš ji, je malinká!"
U paničky je všechno malinký.
Ležím si takhle v trávě na zahradě a přiběhne pes, co bydlí vedle, a hrne se ke mně...
Panička: "Fido, nech kocourka! Je malinkej." -"Já, že jsem malinkej, já?"
Naježil jsem se, nahrbil, zkrátka zvětšil se, jak to šlo, zavrčel, zaprskal a... tu máš! Pohlavek za ucho á ještě jednou, prásk, tlapkou, přes čumák!
Pes zakňučel a dal se na ústup, já za ním a panička hnedky křičí: "Mordechaj! Nech pejska, je malinkej!"
Sami vidíte, má to v hlavě pomotaný a neví, co chce. Tuhle mě zase vzala na výstavu. Já na ni: "Jakou výstavu? Zapomnělas? Byli jsme, vyhrál jsem a a to stačí. Nikam nechci, jestli mě tam dovlečeš, slibuju, že budu protivnej, budu se vztekat a prskat a schválně prohraju." A co jsem slíbil, jsem splnil.
Když už na výstavě nevěděla, co se mnou, napadlo jí, že se půjdem na vodítku proběhnout, jenže mi bylo malý, ani ho nedopla. To byl fakt lahůdkový trapas!Nejdřív se kasá, jak se mi věnuje, že chodím na vodítku, a ani si nevšimne, že je mi postrojek dávno malý!
Druhý den přišla z práce a ve dveřích hlaholí: "Mordechaj, něco pro tebe mám!" -"Šunku, jo?" Běžím, ale čeká mě zklamání: Nový vodítko!
A prý: "Z kotěcího jsi vyrostl, šla jsem koupit pro kocoury, ale připadalo mi malý, tak jsem na to vyzrála a koupila kšírky pro malý psy."
Hned se snaží mi ho navlíknout, schválně sebou prásknu, aby byla zábava, ale pak se zaposlouchám do jejího brumlámí: "No sakra... jak se to jen povoluje, to není možný... to přeci musí ještě jít..."
A je mi jasný, že sranda bude i tak.
Panička sedí na schodech, v dlaních s vodítko i obličej a vzdychá: "Voni jsou mu fest i kšírky na psa, to není kotě, to snad je maxipes Fík."

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama