Zpověď

Ahojky kamarádky a kamarádi.
Mňauky.
Mám těžký úkol. Přetěžký. Babička je stále na Slovensku u své maminky, my s dědou se nudíme, jak se dá. Správně se říká, že kdo si hraje, nezlobí. Děda si nehrál, a tak provedl něco, co ho mrzí a bude mrzet ještě dlouho.
Dnes po obědě – výborná paštička, ale už není, víme? - děda po dvou pivech, začíná povídat. „Jestlipak víš, Micínku, že když jsem byl malý kluk, tak jsem v kostele ministroval. Tenkrát se ještě ve školách vyučovalo náboženství. A pan katecheta nám občas připomínal, že když něco provedeme, co se nemá, musíme se vyzpovídat. A já jsem teď provedl věc, kvůli které bych se nejradši neviděl.“ – „A co to dědo bylo tak strašného, že tě to trápí? Tak zajdi do kostela a vyzpovídej se, ať se ti uleví.“ – „No Micínku, je to těžký, až skoro nemožný. Jednak jsem v kostele byl snad ještě za minulé republiky, ale nepůjdu taky proto, že když to řeknu panu farářovi, tak si to nechá pro sebe jako zpovědní tajemství, a to přece nejde. Chci, aby to vědělo hodně lidí, zvlášť ten, kterého se to týká.“
„Dědo, napínáš mě. Ale vím že o vraždu nejde, jinak bys nepsal v přítomném čase. Mám pravdu?“
„Máš, Micínku. “
„No a dědo, když mě to šeptneš do ouška a já to natlapkám do Deníčku, mohlo by to pomoct?“
(Děda jde na všechno hr, všechno se musí udělat, vyřešit, napravit hned. Ale tady zaváhal, dal si druhý kafe – což on nedělá – poškrábal se za uchem a konečně začal):
„Vzpomínáš si, Micínku, jak jsem se kdysi na jaře nepohodl s panem Filipem? Jak jsem se zařekl, že už do Kocouře nebudeme psát?“
„Jasně, dědo. Mám pamatováka. Tak pokračuj! Začíná mě kručet bříško, potřeboval bych další kapsičku.“
„Tak jo. Víš, že teta Sylva a Lucka si pořídili Šmudlíka. Založil jsem mu stránku ve Zlaté knize, napsal za nic nestíhajícího Šmudlíka první stránku do Deníčku... A najednou mě přepadl smutek a touha ti přitlapkat do Deníčku další příspěvek. Dlouho jsi tam nebyl, až se někteří dvounožci ptali, kam jsi se ztratil. Byl jsem s ním hotový v cuku letu.“
(Vím já, co to je ten cuk? O letu něco vím. Už třikrát jsem sletěl ze 4. poschodí. Ale cuk? Cukatura? Napnelismus?)
A děda pokračoval:
„Napsal, poslal. Než jsem řekl cuk, už to někde bylo. Prostě technika. Než jsem řekl let, bylo to zpátky. Červeným písmem mě to oznamovalo že to nejde, že je odepřený přístup, mám si zvolit SPRÁVNÉ heslo... Chápeš to, Micínku? Já to heslo mám v malíčku. Já ho klidně řeknu i o půlnoci, když mě někdo vzbudí. To víš, že mě to naštvalo. Zvlášť, když to bylo napsáno červeně. Já se narodil ve znamení býka. A červená na býka působí hrozně. Ani to nechtěj vědět. A tak jsem napsal panu Filipovi hrozný dopis. Obvinil jsem ho ze msty, napsal, aby tě ze stránek Modrého kocouře navždy vymazal. Se vším všudy.“
„Dědo, promiň, že tě přerušuju, ale proč jsi se mě nezeptal. Byly, nebo ještě jsou, to moje stránky. Já si tlapkám příspěvky a dopisy Floppynce, Bettynce a teď k nim přibude i krásná zrzečka Wyomin. Celá jako Šmudlík. To od tebe nebylo hezké.“
„Vím, Micínku. Hned, co jsem to zkusil podruhé, jsem si vzpomněl, že jsem zvolil nesprávné heslo. Tak jsem to poslal znovu. Jenže to samé. No, lituju pana Filipa, co si musel přečíst. Ale on je slušňák. Žádnej bejk jako já. Poslal mě správné heslo, já ten tvůj příspěvek poslal... a helemese, abrakadra, simsalabim, byl na tvých stránkách. Žádná msta. Ani Lojza Hamrů. Obyčejný HOSIP. Tak vidíš, co jsem udělal. Ale co s tou zpovědí? Poradíš mně?“
„Jasně dědo. Už jsi psal, že kdybys šel za panem farářem, tak o tom bude vědět jenom a pouze on. Takhle jsi se vyzpovídal všem kočičákům a podle mě je to víc.“
Tak takhle kamarádky a kamarádi skončil dnešní rozhovor. Děda je spokojený a já jsem rád, že jsem zůstal na stránkách, kde si můžeme nadále psát. Mňauky zase příště.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama