Jak se z paničky stala milovnice koček

"Nemám ráda kočky," to říkala panička v době, než jsem jí vstoupil do života já-TYGR-PAN KOČIČÁK, vůdce smečky kočičí. Všechno začalo tím, že si naše sousedka pořídila kotě. Už jistě tušíte, že to kotě jsem byl JÁ.
Bylo to v létě před 6 lety. Na dvoře u sousedky mi bylo smutno, a tak jsem hledal společnost. Prolézal jsem okem v plotě (tak jsem byl maličký) a mňoukáním se dožadoval pozornosti. Paniččiny dcery byly nadšené, protože mít koťátko byl už dávno jejich sen. Ale panička měla představu, že kočka patří ven na lovení myší - no uznejte, to je ale hloupý názor! Postupně jsem si celou její rodinu omotal kolem tlapky a odstěhoval se k nim na zahrádku, kde jsem se dokonale zabydlel.
Jsem zvláštní kocour - kočičí kamarády nevyháním, ale nadšeně vítám. Vydávám při tom zvuky jako kočičí maminka na koťata. A tak jsem si jednoho dne přivedl kamaráda ze sousedství, kocourka Adámka. Vyrůstali jsme spolu a po čase jsme se začali vydávat na toulky za kočkami, a to se nám málem stalo osudným. Z jedné takové toulky jsme se nevrátili. Můj kamarád Adámek se vrátil za 2 dny celý potlučený, nožičku tahal za sebou. Panička ho vzala za panem doktorem, který jí řekl, že mu ublížili zlí lidé. Vzala si ho domů a 14 dní o něho pečovala. Zdálo se, že se jeho stav zlepšuje, ale jednoho dne se prudce zhoršil a musel jít na operaci. Adámek bojoval, ale svůj boj prohrál... Udělali mu na zahrádce hrobeček, na který dali velký kámen s jeho jménem. Celá rodina byla velice smutná.
Za nějaký čas, kdy už oplakali i mě, šla panička do sklepa a uslyšela podivné zvuky. Šla se tam podívat a uviděla MĚ, jak ležím polomrtvý v dětském kočárku. To bylo radosti ze shledání! Měl jsem ránu na hlavě, uši plné klíšťat a můj kožíšek hostil spoustu blech. Byl jsem tak slabý, že jsem ani nedokázal vyskočit na židli.
Vykoupali mě, navštívili veterináře, vyléčili a pak se rozhodli, že už mě ven nepustí. Byl jsem rád, protože jsem už byl jejich - panička se domluvila se sousedkou na mé adopci. Začal jsem hodně jíst a  spát.
Nyní jsem byl v kondici a začal jsem volat kočičího kamaráda. V noci jsem nosil myšku v tlamě a řval. Tak se usnesli a pořídili mi kamaráda, bílého kocoura Flíčka. Byl malinký - maminka ho opustila moc brzo, ale já se o něho dobře staral. Zahříval jsem ho, olizoval, hrál si sním. Teď jsme byli dva a bylo nám spolu dobře.

Váš Tygr-Pan Kočičák

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama