Stůj, nebo maminka vystřelí

Tadysisednešanisenehnešaopovažseještěmňouknoutpůlmňouku!!

Nééé, vy si nesedejte, modrokocouřice a modrokocouři, to neplatilo na vás... ale teda jako musím uznat, že sedíte hezky, to zas jo!

Rozhodně se nedá říci, že by tak hezky seděly moje dětičky zlaté tečkované hravé zdravé dravé, když už jsem taky občas měla jejich mňaulotrií, mňaunévrů a čičinorodého zlobení dost. To jsem pak musela z laskavého vrkavého mateřského tónu hlasu přejít na výchovně napomínavý až varovný až výhružný ostřejší zvuk a asi třikrát jsem musela použít i násilnějších výchovných metod.
A v některých vzácných chvílích jsem uznávala, že výkřiky dvounožkyně o neřízených střelách, demoliční četě a teroristickém komandu mají něco do sebe. Tohle bych ovšem dvounožkyni nikdy nepřiznala, protože moje děti jsou přece ty nejvzornější, nejhodnější a nejroztomilejší. No.

Pokud ovšem zrovna nehrály hry, které samy vymyslely, a zařadily do nich i mou – nedobrovolnou – účast.

Jednou z těchto her je: Na ocáskovanou aneb Jau, to bolí aneb Lassybachazastijdoupoocasu.

Hra se hraje ve chvíli, kdy jedna, celodenní péčí zcela uondaná matka, konečně zalehne k zaslouženému odpočinku... zavře oči, uvolní unavené tělo, zaujme relaxační polohu a svěsí ocásek.
Libovolný počet hráčů se připlíží a  snaží se ulovit kořist. Zpočátku se kořist a příslušný zbytek těla snaží zachovat nehybnost v naději, že to ty malé darebáky přestane bavit. Malí darebáci však aktivizují dosud pasivní kořist intenzivní drápkovou a zoubkovou mňaukupunkturou. Čím víc sebou kořist mrská, seká, uhybá a vrtí se, tím větší je nadšení a herní – lovný – zápal hráčů. Hra končí buď rychlým únikem kořisti a příslušenství na skříň, kam se zatím herní tým nedostane, nebo, v případě zvláště bolestivého vetknutí jehliček do kořisti, okamžitou reakcí – dobře mířeným lepancem.

Další, u mne ne moc oblíbená hra, je: Na cucanou aneb Kojení je bezva, ale nic se nemá přehánět aneb Lassykdejsijoahaoniužtězasezalehli??

Tuto hru vyvíjely mé děti postupně a původně nebyla ani hrou, ale zcela přirozeným příjmem mateřského mléka. Příjem byl stálý a kvalitní, v důsledku čehož moje děti rostly jako z vo... kdepak vody, jako z mléka a později i z potravy, servírované jim dvounožkyní. Z malinkých dětiček se tak staly značně povyrostlé děti, které ovšem, ač nafutrované dosyta masem nebo kapsičkou, stále toužily po mléku. Mém. Svou touhu – a herní plán – plnily tak, že se na mne naráz všechny vrhly, skolily mne společnými silami k zemi a vzápětí se s hlasitým mlaskáním přisály ke zdroji blaha. Dvounožkyně tvrdila, že když mne zalehnou, je ze mne vidět jen konec ocásku, případně jedno ucho. Pokaždé mi zavalení ještě osladily důkladnou masáží břicha a celkově jsem si připadala jako dojnice, s tím rozdílem, že té nikdo do břicha drápky nezatíná.

Třetí a zvláště nervující hra se jmenuje Na prchanou aneb Proboha děti neutíkejte každé jinam aneb Lassytyjsikvočna.

V této, podle mne úplně pitomé hře, podporovala malé neřízené střely... é, moje zlaté dětičky, škodolibá dvounožkyně, která je na chalupě občas vzala ven. Je pravdou, že k tomu vždy svolala další dvounožkyně, které byly jmenovány do funkcí hlídačů, strážců a odchytávačů neřízených střel. Uznávám, že dohled prováděly pečlivě, dokonce hlídaly i oblohu, aby se z ní nesneslo nějaké káně, chtivé tečkované přesnídávky... ale copak se vzorná matka (jako já) může spolehnout na tak nedokonalé tvory, jako jsou dvounožci?? Instinkty to má mizerné, postřeh žádný, utíká to pomalu a vůbec, mňaufix, já taky děti dvounožkyně netahám třeba na břízu, že jo. No, marné byly moje lamentace, zkrátka dvounožkyně vypustila moje děti na trávu a začlo rodeo. Během vteřiny jsem měla dojem, že mám ne 4, ale nejméně 20 dětí, protože běhaly tak rychle, až jsem je viděla každé pětkrát. Naneštěstí běhalo každé úplně jiným směrem... a já lítala od jednoho k druhému, od druhého za třetím a od třetího jsem mastila za čtvrtým. Taky jsem na ně pořád volala a to co nejhlasitěji, za jedno jsem doufala, že mne třeba poslechnou a přijdou, a za druhé jsem chtěla překřičet dvounožkyni, protože mne vytáčelo, že mne nazývá kvočnou. Stejně se ty malý rozlítaný kuřata nedaly sehnat do houfu... na moje volání „Stůj... tam ne, tam jsou kopřivy... kluku, tam taky ne, tam se ztratíš... neběhej tak daleko, je tam strašidlo...“ vůbec nereagovaly. Strach mi vnukl spásnou myšlenku, která zásadně změnila průběh hry. Přestala jsem za nimi běhat a naopak jsem co nejrychleji vystřelila pryč od nich. A bylo vyřešeno. Kuřat... é, moje děti, vedeny loveckým instinktem, okamžitě vylítly za mnou ve snaze dohnat kořist, já jsem zalítla někam za keř a když doběhly a začly se rozhlížet, kde jsem, tak jsem je pěkně seřadila do houfu a šly jsme všichni pěkně spořádaně domů. No a hru jsem mohla přejmenovat na Stůj, nebo maminka vystřelí.

No jo. Zdravá, hravá a dravá koťata prostě musí mít celou, skvělou a smělou matku.

Vaše kvo... é, MaminaLassy.


foto: Hra Na cucanou - tady to ještě celkem ušlo, později už jsem si připadala jako horník pod závalem.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama