Jak jsem se ztratila

Mám ráda rituály. Mezi ty každodenní patří i to, že když se máter vrátí večer z práce obtížená taškama, jen otevře dveře do chodby, začnu s bouřlivým vítáním. Ona sice tomu říká, že se jí pletu pod nohama, ale to je pustá tež! Musí mě vzít do náruče a její protesty, jako že má černý kabát a zase bude samej chlup, neberu na vědomí. Z autobusu si přinese vždycky takovou směsici pachů, že je nutné je okamžitě přebít tím mým kočičím. Potom ji nechám přezout a já se mezitím věnuji lustraci tašek. Pokud nějaká svým obsahem přímo nepřetejká, tak si do ní vlezu a provádím podrobné vnitřní čmuchando. Většinou si máter rezignovaně povzdechne a tašky i se mnou přemístí do kuchyně, začne ty krámy třídit a ukládat, u čehož musím samozřejmě asistovat, aby to neudělala blbě.
Dnes to ale bylo jinak. Tak zaprve přijela o celou půlhodinu později! No teda budiž, pro tentokrát. Děsně nadávala, že jí před nosem ujel autobus a ona musela s těma taškama mrznout na zastávce. Pak mně, roztomilé kočičce řekla, ať se jí nepletu pod nohama a odprejsknu z té tašky, protože nechce mít chlupy v rohlíkách, a vyhodila mě z ní! Jako vrchol urážky mého majestátu byl, že HNED neotevřela kapsičku, a to ani tehdy, když jsem mlsně pokukovala z ledničky a čekala, kdy ji to konečně napadne. Tak teď mi bylo jasno, zase ji nakrkli v práci! Ale proč to mám odnášet já, ubohá kočička. Tak jsem si řekla, že se jí pomstím, a hned se mi naskytla vhodná příležitost. Jak tak máter celá naštvaná lítala barákem, zapomněla si zavřít skříň, kde má naskládané svetříky. No nádhera, hned jsem toho využila a opatrně jsem se tam nasáčkovala, pěkně až dozadu, aby mě nebylo vidět. Pak jsem tam pěkně v teplíčku usnula. Najednou slyším, jak máter dusá po schodech nahoru a dolů a čičinká, volá Mindinku, pusinku, zlatíčko, ale já nic. Dokonce otevřela i tu skříň, kde jsem byla zabudovaná, a vůbec si mě nevšimla, chytře jsem totiž zvolila za úkryt svetříky podobné barvě mého kožichu, a tak jsem dokonale splynula. A máter hledala a hledala. Pěkně jsem ji nechala vydusit, aby si příště rozmyslela být na kočičku hnusná. Pak jsem si ale vzpomněla, že jsem vlastně nedostala tu obvyklou kapsičku, tak jsem začala mňoukat co možná nejžalostnějším tónem. Máter se okamžitě přiřítila a vysvobodila tu ubohou kočičku, kterou tam ve své neopatrnosti zavřela.
No zkrátím to. Chvilku jsem se ještě tvářila uraženě, ale když máter otevřela kapsičku, nechala si ode mě bez protestů zachlupatit svetr a řekla mi, že jsem její roztomilé zlatíčko, tak jsem jí odpustila. Pro tentokrát!

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama