Kočičí svátky

Rok se s rokem sešel a zase nastaly kočičí svátky. Páníčkové mi pořídili vkusné šplhadlo typu vánoční stromek, ověsili ho ocelotíma hračkama, aby se mi víc líbilo, a nakoupili rybu, šunku a sýry, aby měl sir Bertrand o svátcích co zakousnout.
Ze šplhadla jsem si radostně sundával perníčky ve tvaru zviřátek, ale páníčci je vraceli zpátky na stromek, aby mi zábava déle vydržela. Většinou se mi ale podařilo perníkovým kámošům odhryznout nějakou část těla, takže brzo byla naše borovice ověšená zvířecími invalidy – kohoutek přišel o hřebínek, motýlek o levé křídlo, králíčkovi někdo zkrátil ouška a holubička přišla o zobáček. Když začal páníček reptat, že brzo přijde ocelot o hlavu, přesunul jsem se k jiné zábavě.
Tu mi zajistilo nové škrabadlo. Na první pohled vypadalo totiž jako nějaká prachobyčejná bytová dekorace. Musel jsem ho tudíž dát do pucu. Nejdřív jsem si o něj důkladně otřel bradičku, aby bylo všem cizím šelmám jasné, že tahle věcička je ocelotí. Pak jsem začal s úpravou designu. Hryzal jsem okraje škrabadla a drásal překližku okolo, dokud dosavadní úhledná dekorace nenabrala divokou vizáž nebezpečného místa, kam si chodí drápy brousit krvelačný ocelot.
Ke kočičímu svátku jsem dostal také mňamkové granulky a podivnou věcičku, kterou panička z nedostatku fantazie nazývala plyšovou žížalkou. Věcička se legračně kroutila, měla dvě očíčka, jednu mašličku a rozkošnou rolničku, o které páníček správně tušil, že ho svým zvoněním bude budit několik nocí. Nejdřív jsem věcičce urval jedno očíčko a pak jsem se ji rozhodl vyprat. V mističce nejdřív plavala, pak jsem jí ale přimáčknul tlapou ke dnu, až přestala zvonit. Když jsem ji nesl na koberec do obýváku, kapala z ní voda a nechávala za námi nápadnou stopu. Ždímal jsem ji pak na křesle v zubech a provětrával ji svýma zadníma drápama tak dlouho, než přišla o druhé očičko. Pak si mého počínání všimla panička a jala se mi kořist konfiskovat. V poslední chvíli se mi aspoň podařilo urvat z bývalé žížalky mašličku a rychle ji spolknout. Zatímco pak zbytky hračky schly na topení, dvounožci prohlíželi ocelotovi vnitřek tlamy a napjatě ho sledovali, jestli se mu po mašličkovém soustu nedělá špatně.
Mašličku jsem strávil bez problémů, protože s podobnými pokrmy má můj trávicí trakt spoustu zkušeností. Špatně se mi ale dělalo z představy, že se zase budu muset seznamovat s cizím zvířátkem. Páníčkové si totiž před časem pořídili vlastní přepravku, která je prostornější než ta moje a navíc umí jezdit. Podle mého výzkumu ji do pohybu uvádí zvláštní souhra v konání dvounožců: páníček musí strašně sprostě nadávat a přešlapovat zadníma, jako když si procvičuje mléčný krok, panička zas kroutí hlavou, zírá do jakési velké knihy na klíně a opakuje tajemná zaklínadla jako „tady buď doleva nebo už nevim“ a „to tady vůbec neni“. Po několika hodinách takového čarování se pak z velké přepravky vyleze, ten nejodvážnější vyrazí na nepřítele a pak Muffa zaženu z domu a ovládnu své venkovské sídlo.
Tentokrát to ale s ovládnutím venkovského sídla vypadalo bledě. Panička mě před cestou děsila předpovědmi, že pejska se nemám bát, páníček mi zase protivně ňafal u hlavičky, abych si prý zvykl. Čeká mě prý seznámení s pejskem Filípkem...

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama