(Pokračování vyprávění o mých začátcích na tomto světě.)
Nevím, proč si panička myslela, že způsobené bezpráví napraví tak malinkým patnáctidekovým kousíčkem libové šunky? Trucuju a trucovat budu. Jsem uražený až ke své černé kočičí duši. Tentokrát se mi urazil ukrutně velký kus kocouře. Ať si ho klidně hledá sama. Jsem zvědavý, kde, když všechny mé poklady na světlo booožííí vytahala ta mrňavá obluda, co je o kousek větší než já. A nejen že vytahala, rozžvýkala (má vůbec nějaké zuby?), oslintala (sliny má, a kolik). To mě vůbec nenechává klidným. Klid jen předstírám. Sedím na stole (má skleněnou desku) a pozoruji, jak pode mnou obludice štěněčí ničí paniččinu botu.
Podvědomě vypínám zvuk. To paniččino hlasité překvapení z rozkousané boty opravdu slyšet nemusím. Zapínám zvuk. Hlasité překvapení se nekoná. Panička drbe „štěňátko NAŠE! hravé nerozumné a přináší mu i druhou botu. Prý na hraní. Stejně jí už není k ničemu. Má dvě nohy a jen jednu botu. Ještě přidává malý míček. Ten neznám. Můj není. To mě vyvádí z klidu. Snažím si na něj sáhnout. Mám krátkou tlapku. Ze stolu na zem nedosáhnu. Asi přestanu trucovat, přece vetřelce nenechám jen tak hrát si s novou hračkou. Já chci taky, teď hned.
Seskočil jsem ze stolu. Plácnul jsem míček a obludice vyrazila za ním, já taky. Nebyla rychlejší, ale využila moment mého překvapení a chytla míček do tlamky(nebo co to má).
Tak to prrr. Skočil jsem jí na záda. Teď zas byla překvapená ona. Žuchla sebou na zem a přilehla nebohého mě k zemi. Lekla se, když jsem vyjekl, ale vzpamatovala se z úleku poměrně brzy. Dostal jsem takovou tlapou, že jsem myslel, že toto je moje poslední kočičí chvilka na tomto světě. Chvilku mi trvalo, než jsem spočítal vousky, uši, žebra, nohy. Když jsem zjistil, že vše je na svém místě, rozhodl jsem se pro pomstu... Vše skončilo nepřehlednou pranicí a udatný Baskervil na skříni, kam obluda nemůže.
Tento prolog byl jen začátek našich kočkovanic. Vítězil jsem pochopitelně vždycky já. Buď obludice fňukala a olizovala si poškrábaný ňufák, drbala si prokousnuté ucho, nebo jsem zaujal vítěznou pozici na stole, skříňce, lince atd.
A protože mi kočkopsohrátky zabíraly veškerý čas, kdy jsme nespali a nepapali, zapomněl jsem lovit paničku. Neměl jsem čas čtyřčárkovat Trapitele staršího. Večer jsme s obludicí, z které k mému údivu rostla vlčice, vlezli k paničce do postele. Vlčice žužlala paničce před usnutím palec, já jsem se uvelebil na dece v nohách a usínali jsme všichni spánkem spravedlivých a unavených kocouřů a vlčic.
A vůbec mi nedošlo že už nejsem strašlivý Cecil Baskervil, že veškerou svou hrůzostrašnost vyčerpám na hraní s Vlčicí.
Foto: Pojď už spát. Čekáme na tebe.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?