Dobrý den.
Někteří z vás si na mě možná pamatují - na přelomu let 07/08 jsem byla jedna z nejaktivnějších deníčkových pisálků. Ale najednou se po mě slehla zem. Já strávila pvní jaro ve své kočkomilské rodině, užila si léto, začala tloustnout na podzim a prakticky promarodila zimu. Rok se s rokem sešel a mně se po vás, modrých kočičácích, začalo stýskat.
Protože jste jediní, kdo mě posloucháte. Velká panička dostala nápad, že si pořídíme pejska. PEJSKA! Velké, chlupaté a ničemné zvíře! Copak já jí už nestačím? Můj jedinečný kočičí šarm? Jsem zvyklá mít postel malé paničky zcela pro sebe - teď se o něj možná budu muset dělit s fenou zlatého retrívra. Ve chvíli, kdy tlapkuji tyto řádky, je to devět minut do chvíle, kdy velká panička a páníček vyjedou podívat se na štěně. Možná ho vezmou, možná ne. Prosím prosím prosím... ať jim nějaká kočka vleze do výfuku a oni neodjedou, a já budu moct spokojeně ležet za dřezem sama. Taky mě zkoušeli naučit povel "Sedni", já se nenechala, a proto asi potřebnují toho psa. Pes... bude na mě štěkat, bude mi ujídat z mojí misky, bude mi brát moje milovaná místa k válení se, kočkomilové z něj budou celí pryč a já? Budu tiše prskat někde za skříní...
Ale já jim ukážu. Žádná věc, co ani nevyskočí na kuchyňskou linku, mi nebude brát moje teritorim. Já tu byla první, já jsem tady doma. Ještě tady někdo pocítí sílu a tvrdost mých drápků.
Už asi vyjeli, před minutou. Držte mi palce, drazí lidé, a drápky, drahé čičiny a čičouni. Bude to ještě veselé.
Mějte se krásně, a slibuji, že se vám zde budu ukazovat častěji.
Vaše Zuzi
Fotka: Majestátně si bráním své místo u krbových kamen:D
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?