Brý den. Jsem Pan Fidorka, vůdce a zakladatel žižkovské smečky. Rozhodl jsem se po dlouhém a důkladném uvážení, že se s vámi podělím o svůj životní příběh aneb jak jsem k těm sedmi tajtrlíkům přišel. Takže se pohodlně zavrtejte do pelíšků, je tu příběh první.
Pocházím z veleváženého potulného libčického rodu. Maminka byla sličná myšilovka, tatínek správný vesnický bouchač. Byla to prý láska na první pohled. Packa dala packu, pak padla i facka (jó mamka byla divoška) a narodil jsem já a moje ségra Sněhurka. Bydleli jsme si spokojeně v domku se zahradou, když jednoho dne přifrčeli ukníkaní pražáci. To bylo samé jůůůů a jééé a kterýho si vezmeme. Ségra byla trochu připrdlá, zalezla si za postel, tak jsem musel čest našeho klanu zachraňovat já. Přece mi nějací pražáci nebudou kazit hru na honěnou s neviditelným kamarádem a šplh po závěsu. Než jsem se nadál, byl jsem ze závěsu sundanej a už mě pražáci unášeli. Tak jsem se aspoň své budoucí dvounožce zavěsil za kůži. Cestou do mého nového působiště jsme si společně notovali, ona řvala auuuuuu, já pištěl ííííííík. Myslím, že právě v této chvíli se mezi námi vyvinulo pevné pouto, stvrzené dvounožčinou krví. Nový domov jsem vzal hned za svůj, řádně ho prolítnul, zjistil dispozice a propočítal dráhy letu. Bylo to dost dobrý. Půdní byt, všude trámy, akorát v jednom rohu kynula jakási bábovka. Bábovka se jmenovala Pudlenka, prý podle povídky nějakého Čapka a byla to kočka mimořádných proporcí. Jak mi milostivě zamňoukala, dvounožci si jí přivezli z útulku, je životem dost protřelá a chce mít klid, tak ať si na ní moc nedovoluju. No neskamarádili jsme se hned, to vám řeknu. Pořád si trůnila v tom jejím koutku, stlala si pod sebou bílý chlupatý pelech a pozorovala mě. Ale jak to tak bývá a většina z vás to zná, nakonec jsme přece jen našli společnou, původně dvounožčí, postel. Ona se do ní pomalu rozvážně kradla, já skákal přímo z trámu na spící dvounožce. Život byl bezva, vyhlídky růžové, díky plným miskách jsem statečně sílil. Jen dvounožka si někdy posteskla, že byt je na dva kocouře přece až moc velký. A pak jednoho dne dorazili ti dva, mourovatočernobílé komando. Ale o tom až příště.
Pan Fidorka, kronikář
Fotka: Pudlenka a její protáhnutí po celodenním trůnění
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?