Ještě, že mě máme. Jinak by tady nebylo tak veselo. Jsem rozený komik. Nevím, co to je, ale říká mi tak panička. Nevím, jestli mě to má těšit nebo se mám urazit a jít trucovat na skříň.
A prý jsem zvědavý jak opice. Nevím, co je opice, ale asi něco naprosto vyjímečného a úžasného, protože prý jsem jí byl v minulém životě. Teď prý jsem ještě nějaký lenochod a směje se tak, až jí tečou slzy. Kamarád taky. Místo, aby mi aplaudovali, tak se smějí. Aplaudovali mi jednou. To když jsem popvé posbíral odvahu a vyskočil jsem oknem do zahrady a pak hned skočil zpět. Byl jsem odměněn kapsičkou za nesmírnou statečnost. S vidinou dalšího uznání ve formě kapsičky jsem seskočil do zahrady ještě několikrát. Panička prohlásila, že každý normální kocouř je statečný od přírody a nemusí si za odvahu nechat platit kapsičkami. Není prý Onasis a nenechá se zruinovat. No... tak vyzkoušíme další chrabrost. Vydám se z pod okna kousek dál. Lenochoood!!! Smála se panička, když pozorovala můj statečný počin plížení se po neznámém území. Co kdyby se pod tlapkou objevily tekuté písky nebo nedej bože bažina. Terén jsem lenochodím rozvážným plížením prozkoumal velmi důkladně. Když jsem zjistil, že tráva je něco jak koberec v obýváku, obavy mě přešly.
Pak jsem objevil bezva schovku. Krb. Kdykoli jsem se odvážil ven, tryskem jsem přeběhl nepřátelské území nikoho a vyskočil jsem do krbu, kde jsem vyčkal otevření dveří, abych se zas autoevakuačním úprkem ukryl v kuchyni pod stolem. Byl jsem pochválen, že jsem statečný uzený koucouř a že naštěstí jsem černý, takže jenom smrdím kouřem a saze jsou na mně neviditelné. Teda jenom do chvíle, než jsem si zdříml v peřinách. Asi jsem to neměl dělat. Měl jsem si vybrat nějaké tmavší místo na spaní. Ušetřil bych si koupací trauma. Nevím, proč to dělala, když jsem v krbu trávil i následující dny. Naprosto zbytečná práce a voda je drahá.
S každým dnem tráveným venku, tedy v krbu, jsem získával víc a víc odvahy. Už jsem nesedával uvnitř v té voňavé tmě, ale na krbové zídce a čím dál víc se mi na zahradě líbilo. Vlčice byla taky umístěna na zahradu. Protože je však nespolehlivá a někam by určitě zdrhla, byla zavřena do ohrádky. Říkají tomu kotec a měla tam svůj domeček. Vůbec se jí tam nelíbilo a hyjenila tam celý den. Bylo mi jí líto, tak jsem jí chodil navštěvovat a spával jsem na stříšce její boudy, kam parádně pražilo sluníčko. Na noc byla brána domů, aby tam nevyla a aby s náma sousedi nevyběhli. Vyběhl jsem já. Ráno, hned jak někdo šel ven, šel jsem taky. Pak, když zůstávalo okno otevřené i v noci, měl jsem vycházky kdykoli se mi zamanulo.
Nakonec jsem se stal hlídačem demokracie na naší zahrádce já. Bobeše, psa od sousedů, jsem vyháněl naježeným hřbetem a syčením. S Barčou, co měla doma Bobeše, jsem se postupně skamarádil. Hráli jsme na honěnou a na skovku a prali jsme se jenom tak na oko a kamarádsky. Před toulacími kocoury jsem se radši klidil nebo jsem používal osvědčené štronzo. Zvětšoval jsem svůj akční rádius i na blízké okolí, až jsem zašel někam, kam jsem neměl, a to mi stalo osudným... Ale o tom až příště.
Foto: Travička zelená to je moje potěšení...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?