Všichni moji blízcí

Čau mňauuuu, kocouřicééé a kocouřííííí...

Cože? Vy jste mne nepoznali?

No to jsem přece já, váš štvá...ééé, vaše Lassy!

Co to bylo za ránu? Jo tak, s někým to prásklo... tak nic, to nemá vliv na základní věci...

Všichni víme, že jednou ze základních věcí v našem životě s dvounožci je zásadně neposlouchat a přehlížet to, co k nám dvounožci pronášejí. Případně to poslouchat a konat pravý opak. Přece my, hrdé, hbité, ostražité a bystré šelmy nepodlehneme něčemu tak nedokonalému, jako je dvounožec!!
Nepochybně i v našich řadách existují výjimky, kterým vyhovuje imňauge hodných plyšáků, no, tak co už, když je to baví, proč ne. Ale myslím, že většina našinců se shodne na tom, že dvounožčí výroky a požadavky, případně zákazy jsou hlavně od toho, abychom měly my šelmy co přehlížet a porušovat.
Kromě obvyklých hlášek mojí dvounožkyně, které lehce plynuly mým pravým uchem tam a levým okamžitě ven (Lassysakraokamžitěpusťtupušapku, Lassyjaktožejsizasevotevřeladveřenachodbu?? nebo Lassyneskákejminazádateďtěpobytěfaktvozitnebudu) jsem docela dlouho vydržela ignorovat i dvounožčí pokusy poňouknout mne k dalšímu zápisku. Prý: Lassynko, pojď něco napsat, ať kocouři ví, že se máš dobře... PCHE! Jaký dobře?? Šunku jsem neměla, ani nepamatuju (kdo si má pamatovat, co bylo před dvěma dny, že jo), pušapky můra dvounožkyně schovala do té skříně, kterou ještě neumím otevřít a na terasu nás nepustila s levným mňaurgumentem, že prší! TSS! A tomu se jako říká dobře?? Nic nebude, jsem řekla!

Pak to zkusila zase. Prý, Lassynko, mňaurlament stagnuje, měla bys něco napsat. Mňaufix, je to možné, tohleto? Od čeho tam jsou poradci?? Dostagnovat, rozpohybovat, trochu rozvířit kočlitickou scénu... tak šup, šup! Si nemyslete, že posty, tituly, prebendy a další vymňouženosti máte jen tak pro nic za nic. Vy koukejte kmitat a já si zatím dám tlapy na stůl... sleduju pečlivě televizi a vím, jak si má mňaurlamentní čičinitel počičínat, že jo!!

Dvounožkyně to ještě několikrát zkusila, ale jelikož dvounožci na rozdíl od nás šelem nejsou moc vytrvalí, postupně to vzdala. A byl klid, ostatně, dobře jsem si všimla, že o jakési spisovací pokusy se snaží bláznivej Profesor, kterej tu co chvíli vykřikuje něco o vědeckých výzkumech, mňaunalýze a jiných nesmyslech. Takže o životě smečky se občas nějaké zprávy objeví a když se někomu něco nelíbí, neschytám to já, ale badatel, chi chi.

No, a tak to tak pěkně fungovalo a fungovalo by to dál, kdyby... kdyby... no, prostě, znáte to! Kočka míní a dvounožec přece jen někdy mění. Prostě, najednou mi dvounožkyně povídala, že právě dnes mají moji tajfunci zlatí tečkovaní narozeniny. A že to strašně rychle uteklo. Že už je jim rok a jsou z nich velcí statní tajfunové a... a že bych možná tedy něco napsat měla.

Zbystřila jsem. Tajfunci?? Moje malé, tečkované, hravé, zdravé a dravé dětičky?? No jo vlastně... je to rok, co se mi ráno narodily v mojí porodnici...é, cestovní tašce, kterou jedinou jsem uznala hodnou tak velkého činu, jakým zrození mých dětí bylo? Moji čtyři tajfunci, kteří, jen co rovnováhu na nožičkách udržet uměli, dokázali vytvořit dojem, že jich je nejméně dvacet, protože se hemžili a byli všude? Moji tajfunci, o které jsem se tolik starala a tolik bála a nakonec mi stejně někam zmizeli? A po kterých jsem dlouho smutnila a hledala je? Tak oni mají narozeniny... tak to jo, to tedy něco napíšu.

Napíšu, že jsme si s dvounožkyní udělaly vzpomínkový den a prohlížely jsme fotky, kde byli tajfunci od prvního dne, jako malé tečkované myši, až do doby, kdy jako vyčouhlí, tečkovaní darebové odešli vládnout na nová území. Dvounožkyně mi pak taky ukazovala fotky... byli na nich nějací moooc velicí, statní a pěkní kocouři a hezká okatá kocouřice... kdo to je?? Proč mi je ukazuje? COO? Tohle že jsou moje malé dětičky?? Tohle že je Adagio, Andante, Akio a Aura? A dvounožkyně říkala, že Adagio se jmenuje dnes Garp, Andante je Dante, Akio Princ a Aura je Aura a ještě prý zlatíčko. COO? Moje holčička zlatíčko?? Jako že je hodná? Mňaufix... a kde je moje pečlivá výchova?
A taky dvounožkyně povidala, že se všichni mají moc dobře a mají moc hodné, báječné dvounožce a ti dvounožci často píší, jak se mají, co dělají, jak se s dusotem honí po území a sem tam ukradnou kus masa nebo šunky (po kom to mají, chm, chm, to jsou věci) a taky čvachtají packami ve vodě a u všeho mňausistují, u všeho musí být a vydatně pomáhat k vytvoření chaosu (opravdu nevím, po kom ty děti jsou) a když si něco zamanou, tak to taky provedou (nevim, jak to dvounožkyně myslí, že geny jsou příšerná věc?). A tak jsme vzpomínaly, a i když jsou moje děti někde jinde, v dálce, byly mi zase všechny blízké... skoro stačilo natáhnout packu a zase bych cítila jejich kožíšky, viděla jejich zvědavé oči a dychtivé čumáčky...

Dvounožkyni se něco lesklo v očích a mne něco zalechtalo v srdci a pak mne zasvrběly tlapky... začaly mne svrbět po psaní...

A tak jsem šla a napsala, abych vás, kocouřice a kocouři, pozdravila a abych aspoň tady v deníku zas chvíli byla se svými hravými, zdravými, dravými a dnes už ročními dětmi.

Mějte se kočkoskvěle a zas třeba někdy za půl roku mňaushledanou.

Vaše Lassy.

P.S.: Auro, Garpe, Dante a Princi, posílám velikou pusu čumákovku! A ne že budete nezlobit... jen ať vaši dvounožci ví, že vás mají...

Foto:
30.6.2008 - 7.30 - Adagio - 103 g, 7.50. - Andante - 100 g, narozeni na Šumavě
30. 6. 2009 - Garp a Dante - každý 6 kg, bydlí spolu v Praze.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama