Zahradník

Jednou v noci mě cosi probudilo. Nejdřív jsem vůbec nevěděl co, ale pak se mi to náhle a jasně ukázalo kousíček od mé pravé přední tlapky. Bylo to malinké a svítilo to. Zamžoural jsem a podíval se blíž. Byla to malinkatá krásná víla se zářivýma kočičíma očima. Řekla mi: "Budeš Chandler zahradník!" Sice jsem nevěděl, co je ten zahradník zač, ale souhlasil jsem. A pak zjevení zmizelo. Za chvilku se víla zase objevila a to nad vodní kádí, která je na místě, kam já před dvounožci nesmím, ale jelikož byli oba tuhý jako mrtvá myš po třech dnech (pro jistotu jsem do nich dloubnul packou, ale nic se nepohnulo), odvážil jsem se do kádě skočit, sedl si tam a koukal na světélkující postavičku, která se se vznášela kousek od mého čumáčku a šeptala mi: "Tohle je, Chandlerku, houba," a ukázala mi modrou věc ležící na okraji kádě. "Ta ve zlých časech dokáže nasytit a napojit všechny hladové z rodu Kočínů. Jejich přežití je teď ve tvých rukou. Chop se houby a množ ji, aby pak bylo pro všechny dostatek a ty tak zajistil všem přežití. Nechť tvá práce je spasením pro všechny potřebné! Běž a konej!" Načež při těch slovech houbová víla zmizela a já zůstal sedět v kádi a zíral na modrou naději všeho Kočstva...

Třikrát jsem se zhluboka nadýchl, olízl si fousy a dodal si odvahy mužným vrkem. Rozhodl jsem se, že tedy všechny zachráním. Popadl jsem houbu, seskočil z kádě na zem a začal jsem ji množit. Chytl jsem ji packami, zakousl se a tahal a tahal až najednou - lup - z jedné houby byly dvě. Zakousl jsem se znova a tahám a tahám a zase - lup - už mám houby tři. A tak jsem pokračoval a množil a množil a abych nemnožil jen na jednom místě, rozhodl jsem se malé houbičky rozsévat po všech úrodných linoleových kuchyňských plantážích a také v kobercových obývákových lukách, lesích i roklinách a škvírách.

Měl jsem ze sebe takovou radost! Tak mi to šlo a byl jsem si jist, že takhle zachráním úplně všchny mladé i staré Kočíny. Byl jsem hrdý kocour Spasitel.

Když jsem houbu do posledního kousíčku rozmnožil, zjevila se mi zase krásná houbová víla a řekla: "Chandlerku! Jsi tak skvělý zahradník! Teď jdi a po tak náročné a úspěšné práci si odpočiň." Pak zmizela. Rozhodl jsem se ulehnout na mém nově vybudovaném houbovém poli v kobercovém háji. Byl jsem tak příjemně unaven a sám se sebou spokojen, že jsem zavřel oči a hned spal.

"Já ho PŘERAZIM!" vzbudilo mě. Otevřel jsem jedno oko, abych zjistil, co se děje. Nejspíš se páníčci také radují, že rod Kočínů je zachráněn díky mé težké noční dřině a pějí na mě oslavné písně. Tak si jen zívnu, otočím se na záda, zvednu tlapky do výše a čekám na chvály a drbání, které už se dusotem blížily. Eh, co je? Proč se mnou cloumete? Mě stačilo drbání, oslavně klepat se mnou nemusíte! Ale což, každý radost projevuje jinak a když jim to zrovna jinak nejde, tak jim teda zavrním, jako že jejich chválu přijímám. A hle! To je jiná, už se smějí a konečně pěkně drbou a hladí, tak se mi to líbí... :-)

Co se ale stalo po tom, to nechápu. Dvounožci začli lézt po čtyřech, brblat si něco pod fousy nefousy a sbírat sazeničky mých pracně rozsetých houbiček. Tak jsem jim začal vysvětlovat, že to nesmí a že je na tom závislá spousta životů a že víla mě za to pochválila, a tlapkou jsem se snažil jim sazeničky brát a znovu sázet, ale bylo to marné. Oni jsou dva a tůze velcí a není to fér, víte? Tak jsem si šel dát pár granulek na kuráž a odkráčel ulehnout k nim do pelíšku.

Další noc se opět objevila houbová víla: "Chandlere, nezapomeň, jsi zahradník!" Pak zmizela a vzápětí se opět objevila nad vodní kádí tam, kam já nesmím. Následoval jsem ji, posadil se do kádě a pozorně ji sledoval s nastraženými oušky. Vznášela se tentokrát nad růžovou velkou houbou, podívala se na mě s okouzlujícím úsměvem a pak pomalu mizela. Ale ještě než zmizela stihl jsem zaslechnout tenký hlas: "Zahradníííííííík..."

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama