Není kitten jako kitten

Beru koťátko do ruky a vemlouvavým hlasem k němu promlouvám – kotě, podívej, TOHLE je TVŮJ záchod. Při těch slovech posadím kotě do bedýnky se stelivem. Trochu se v něm zavrtí a v zápětí vyskočí ven. Opakuji proces a tentokrát promluvu – všechny hodný koťátka čůraj do bedýnky, chceš bejt přeci hodný koťátko – doprovodím zahrabáním ve stelivu. Kotě mě zamyšleně vyslechne a pak bleskurychle vyskočí z bedýnky. Třeba se jí to stelivo nelíbí, přemýšlí dcera. Nebo neví, na co to je... Musíme být trpěliví, nedám se zastrašit a lákám kotě zpátky do bedýnky. Tentokrát se zavrtá do steliva a my ji s dcerou napjatě pozorujeme – co myslíš? Já nevím... Jak to mám poznat? ... Jak se to pozná?!? Kotě nás napjatě pozoruje a pak ji hra přestane bavit a znovu vyskočí. Dám ji dovnitř, ona hbitě vyskočí. Mami, ona myslí, že je to hra, vůbec to nechápe, zoufá si dcera. Vzdávám to. Odcházím dodělat večeři.
Při jídle je napjaté ticho. Tak jo. Musíme si promluvit. Co budeme dělat? Muž soustředěně krájí maso. Dobře, budeme hlasovat – Ty jí tady nechceš? Ne, nechci, už jsem Ti to vysvětlil – odpoví muž. Dcera a já jsme pro kočičí jízdu. Rozhodnutí je tedy na synovi. Nezvedne ani zrak od jídla a po chvilce přemýšlení pronese – když už tady jednou je... Muž lehce zavrtí hlavou a mlčí. Úplně vidím, jak se mu v hlavě honí – proč já jsem se vlastně ženil?!? a Někde jsem udělal strašnou chybu.
A jak se bude jmenovat? Zavrhneme synovy návrhy – Terminátor, Ozondi, Traverza, a když už nám dochází nit, zadíváme se se synem v jednom okamžiku na knihovnu, kde je na čestném místě dlouhá řada knih mojí oblíbené autorky - AGÁTHA CHRISTIE – vykřikneme současně a je rozhodnuto.
Kotě se zatím v pokoji probudilo, jdu s povzdechem provádět další výcvik. Dcera mě zarazí – mami nech ji prosím, tě... ona už ví, jak na to – pronese s nádechem pýchy – kočky jsou chytrý, víš...
Je krásná viď, podstrkuji mužovi Agátku k pohlazení. To jsou všechny mláďata, pronese muž nezúčastněně, možná s výjimkou chrousťat, připustí a zapne si v televizi dokument o islámu.
Všem jsem samozřejmě poslala maily s fotku naší Agátky, takže jsem druhý den v práci podrobena výslechu. Nejdůkladnější je kolegyně Zdenička, která výslech rázně ukončí – vezmi si tužku a papír a piš si: www.modrykocour.cz. Co je to, ptám se? Tam jdi a čti! Poručí Zdenička nekompromisně. Zjišťuji, že se mi otevírá úplně nový svět... Mám ale problém, svěřuju se. Mirek doma kočku nechce. Všeobecnou rozpravou jsem ujišťována, že to přejde, že si ho Agátka ochočí. Jsem skeptická. Dodnes si dobře pamatuju, jak jsme přivezli domů prvorozeného syna a muž na něj popatřil nesentimentálním pohledem: není TO nějaký malý, zeptal se, a tohle TO mi spolehlivě zajistilo sešup do tříměsíční deprese (Prý poporodní. Pchá! Já vím svý.) Co na tom, že se z něj stal ten nejbáječnější táta na světě, co na tom, že syn nás spolehlivě všechny přerostl... některý věci se prostě nezapomínají.
Odpoledne se vracím domů a už ve dveřích slyším muže: pořídí si kotě a nedají mu ani najíst! Agátka je důležitě usazená v jeho dlani a oba mají stejně vyčítavý pohled. Jak to? Protestuju!
Dostala granule pro kitten! Bylo to tam napsáno – pro koťata! Mně je jedno, co tam bylo napsáno, já ti říkám, že tohle ti malý kotě jíst nebude. Neukouše to – podívej! A opravdu, v okolí mističky jsou nakousané kousky, jak se Agátka snažila pozřít pro ni nepřiměřené granule. Je malá, měla by být ještě u mámy, dodává muž (v překladu znamená – kdekoliv jinde, jen ne u nás...). Cítím se jak Herodes. Utíkám do Zverimexu a tam konečně narazím na odbornici – vysvětlí mi všechny druhy steliv a jejich výhody, druhy krmiva a potvrdí, že naše Agátka skutečně potřebuje granulky a paštiky pro nejmenší. Je moc milá a když vyslechne, jak jsme k Agátce přišli, zjihne a dodá – ONA si vás vybrala, dobře asi věděla, proč... a na dceru můžete být pyšná... je vidět, že má srdce na pravým místě.
Jdu domů, v tašce zásoby, v hlavě o něco menší zmatek, a přistihnu se, jak se cestou domů usmívám...

Sdílejte!  |  O sdílení

22 komentářů

Reklama
Reklama