Krize středního věku

Dobrý den, vážení modrokocouří přátelé,
rád bych vás seznámil s mým příchodem k dvounožcům, kteří si mne po složitých peripetiích vybrali z mnoha zájemců. Panička, postižena krizí středního věku (děti odrůstají, v baráku je moc ticho a klidno) se rozhodla nenápadně naznačit dvounožci, že k narozeninám by si přála nějakého chlupatého miláčka (žádná reakce), nakonec z toho bylo důraznější přání, že to má být kocourek asi siamský(tak jo, chlapům se to musí říct natvrdo). Začali se poohlížet po nějakém roztomilém uzlíčku, a to jsem jim já dokonale splňoval, viz foto s brášky a sestřičkami (skromnost je mou nejlepší vlastností). Tak začly velké přípravy, nákup mističek, záchůdku, hraček, pelíšku a pak si pro mne jeli... Já se ještě vyřádil s brášky a sestřičkami, napil se maminčina mlíčka a pak jsem se uvelebil novému dvounožci na klíně, upřel svůj modrooký pohled na něj a začal příst. Toto je úplně dostalo a já už věděl, jak na ně. Prvně mě dost naštvali, protože ta přepravka, co mě do ní dali, se mi vůbec nelíbila, a to jsem také dal dost hlasitě najevo. Co teprve, když mě šoupli do auta a to se rozjelo! To už jsem byl vysloveně vzteklý, zoubky drábky a můj zvučný hlas je doprovázel celou cestu (dvounožci na prášky, ale přežili). Pak mně otevřeli a já se ocitl v cizím světě, tak jsem se raději schoval, čekal jsem, kdy se objeví moje parta sourozenců. Čekám, čekám, nikde nikdo. Dvounožci mě lákali všelijak, abych vylezl, ale byl jsem dost vyplašený, a taky mi kručelo v bříšku a maminka nikde, začal jsem plakat, to víte, už byl večer, jsem sice hrdina (moje druhá nejlepší vlastnost), ale i hrdinové mají své dny...

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama