Jak jsem si je našel

Jsem mladý, černý a pohledný kocouř. Mám rád kočičí slečny. Mám je moc rád. Hlavně ty, které krásně zpívají. Žil jsem si spokojeně svůj kocouří život, dělal jsem si, co jsem chtěl, chodil jsem, kam jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Jednoho dne jsem zaslechl přenádhernou kočičí píseň. Zpívala „Pojď za mnou lásko mááááá...“ Zpívala krásně. Teda, to musí být kočka, řekl jsem si a vydal se za zvukem té krásné písně. Přišel jsem k domku, odkud se linul ten nádherný zvuk. Moje vyvolená zpívala pořád, ale nikde jsem jí neviděl. Až najednou jsem jí zahlédl na balkoně v záplavě květin. To je ona. Moje vyvolená. Seděl jsem pod balkonem a sledoval každý její pohyb. Na oplátku jsem jí taky zazpíval, krásně, jemně a něžně, aby se nepolekala. Ale k ní jsem nemohl, bylo to moc vysoko. Tak jsem jí sledoval a se zálibou naslouchal jejímu krásnému hlasu. Chodil jsem za ní každý den. A čekal jsem. Čekal jsem, až sestoupí z hůry a bude jenom moje. Jednoho dne jsem se dočkal, přišla dolů. Ale mezi námi bylo sklo, přes které jsem zase nemohl. Ale viděl jsem ji zblízka, mou milovanou. Dokonce s ní bydlí ještě jedna kočka, ale ta nezpívala, ta mi byla celkem fuk. A tak jsem chodil za svou vyvolenou den co den, celou noc jsem čekal pod balkonem, až přijde moje chvíle. Chodil jsem tam, i když moje nevěsta přestala zpívat. Však ona zase začne, říkal jsem si. A čekal jsem a čekal. Až jednoho dne to přišlo. Otevřely se dveře a vyšla člověčice. To jsem se vám polekal. Ale než jsem utekl, ucítil jsem moc pěknou vůni. Člověčice nesla něco v ruce a položila mi to na zem. Kočky, to vám byla vůně a ta dobrota. Snědl jsem celou misku a dostal jsem ještě přidáno. Moje nevěsta sice už nezpívala, ale kvůli tomuhle přijdu zítra zas.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama