Jak se nám žije

Za chvíli mi bude půl roku, takže už jsem opravdu VELKÁ kočka. Vládu v mé domácnosti jsem již zcela převzala do vlastních tlapek a to tím správným způsobem, totiž aby si to dvounozí spolubydlící nestihli uvědomit.... :-)

Jediný vrtoch, který jsem je ještě nestihla odnaučit, je můj zákaz vstupu do ložnice. MOJE MALIČKOST má někam zákaz vstupu, no chápete to? Vymlouvají se stále na nějakou alergii, ale nic takového jsem u nás doma nikdy neviděla, ani v ložnici ne (rozumí se samo sebou, že zákaz nedokáží nedokonalí dvounožci dost často uhlídat). Největší tlak vyvíjím v noci a nad ránem: stojím těsně za dveřmi a mňoukám a kvílím tím nejúpěnlivějším způsobem, vydávám zvyky tak žalostné, jak jen jsou mé kočičí hlasivky schopné (a že jsou schopné DOST!). Když se nic neděje, přidám drápání koberce - hezky pečlivě zatnu drápky a trhááááám. Napadlo vás někdy, že může dělat koberec opravdu kravál? Tak teda může... Pokud se stále nic neděje, jako zlatý hřeb přidám drápání dveří - a tuhle lahůdku už ani nejotrlejší dvounožci nevydrží... Přičemž jsem pravidelným provozováním tohoto cvičení vysledovala, že můj dvounožec vydrží o hodně méně než dvounožkyně.

Dost často jezdíme na rodinné výlety nebo chodíme na procházky. Hlavně procházky mám moc ráda. Sice mě při tom dvounožci docela omezují, jelikož jsem navlečená v postroji s vodítkem, ale i tak se mi venku líbí. Ráda lezu na stromy, bohužel vodítko je dlouhé jen metr, takže kvůli neschopnosti nešplhavých dvounožců nikdy nemůžu vyšplhat až nahoru - neustále mě stahují dolů a povykují u toho, ať si neublížím. JÁ, tsssssss... Při jedné takové procházce jsem také prokázala svoji velkou statečnost: šla naproti nám paní s něčím divným chlupatým, co nevonělo jako kočka. A paní povídá mému pánečkovi: "Nebojte, můj jorkšír je hodný, on vaší kočičce neublíží." Ta chlupatá věc se mi vůbec nelíbila, tak jsem na ni pořádně zasyčela, prskla a když se ke mě pokusila čuchnout, dala jsem jí pořádného facana přes čumák... Páneček sice říkal něco o ostudě, ale to určitě myslel tu malou chlupatou věc, kterou jsem přemohla.

No a jelikož se mi procházky venku opravdu líbí, dožaduji se jich častěji, když se dvounožci k ničemu sami nemají. Sedím v chodbičce hned za dveřmi ven z bytu a mňoukám, velice hlasitě a žalostně... Občas přes dveře slyším, jak můj úžasný hlasový projev obdivují i cizí dvounožci. Na chodbu je totiž přes dveře velice dobře slyšet... Moji dvounožci k tomu zase poznamenali něco o ostudě, ale to fakt nevím, jak to mysleli...

Pěkný podzim všem přeje nedoceněné kočičí veličenstvo Kittie

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama