Ahojte kočky a kocouři !! Mňauk! Jsem ráda, že se konečně našel čas na to, abychom s paničkou zase napsaly pokračování příběhů nejúžasnější kočičky Lindušky, tedy mých... :o) No, dalo mi to hodně přemlouvání, než jsem paničku donutila sednout k počítači a začít psát, co diktuju. To bylo pořád: Teď ne, nevím, kde mně hlava stojí, teď nemám myšlenky na psaní... A kdesi cosi. Mně se to teda moc nelíbilo, ale na druhou stranu je pravda, že panička chodila domů jakási neveselá, páníček taky, pořád se bavili o penězích a bylo dusno... Tak jsem si řekla, že radši nebudu provokovat s deníčkem, protože by se mi taky mohlo stát, že dostanu horší granule. Což se nakonec taky stalo, ale ne kvůli provokování, ale kvůli tomu, že prý nebylo na ty moje oblíbené. Páníčci se prý taky uskrovnili... Ale naštěstí mám slíbeno, že už ty hnusné granule nikdy nedostanu, ale vždycky jen ty moje. Tak doufám, že to páníčci dodrží...
Dnes vám ale musím popovídat o tom, jak mě páníčci zavlekli do neznáma. To bylo tak...
Jednoho dne, takhle v létě, začala panička říkat něco o dovolené a o výletě a o tom, že pojedu taky. Vůbec nevím, co ji to popadlo. Pořád jen říkala, že mě ven nepustí (mezi ta psiska a auta), a teď najednou „Čici, pojedeš na výlet.“ Tak jsem si říkala fajn, ale sama?! To snad ne?!! Já, takové malinké zvířátko, se v tom světě sama bez své milované paničky ztratím! No tak naštěstí to nebylo tak horké. Jeli jsme všichni. Ale bylo to teda rodeo. Nejdřív mě navlíkli postroj a prý, že si na něj musím zvyknout. Taková otrava! A navíc to nešlo sundat! Ti na mě teda vyzráli! Ležela jsem úplně placatá na posteli a hlavou mi táhly myšlenky na pomstu. Jenže panička nebyla taková potvora a nenechala mě v té hrozné věci tak dlouho, jak slibovala. Zato druhý den se to opakovalo! A další den zas! Už mi to lezlo na mozek. A pak to přišlo... Jednoho dne začala panička běhat po celém bytě a hromadit věci. Oblečení, nějaké papíry a knížky a taky takové ty různě velké krabičky, kterým říká kosmetika, letěly na jednu hromadu a všechno to cpala do tašek. Tak to by nebylo tak divné, to už znám, když panička občas někam jede. Ale tohoto bylo nějak moc. A běhal taky páníček. To už tak normální nebylo. A ještě nenormálnější bylo, že mi sbalili boudičku a škrabadlo a záchůdek a mističky a já jsem mezi tím vším chodila, nechápala jsem, co se děje. A pak mě vzali, zase navlíkli tu hroznou věc a navíc mě ještě ke všemu strčili do přepravky. Tak jsem spustila řev, ale páníčci na to vůbec nereagovali. Všechny ty věci i mě odnesli do auta a jelo se pryč. Byla ve mně malá dušička, protože jsem si myslela, že už mě nechtějí a že mě odvezou k nějakým jiným páníčkům, ale pak mi to všechno došlo. Prostě to byl výlet, ne stěhování, a já jsem měla poznat cizí a děsně vzdálené kraje.
Tak jsem se dostala do míst, o kterých panička říkala, že jsou to Jeseníky. Měli jsme úplně super nový byteček, ve kterém se dalo skákat z okna na okno a běhat šílenou rychlostí (to doma nemůžu, protože tam se musí pořád zatáčet kolem skříní). To bylo něco! Ale paničce jsem to nemohla dát hned najevo, protože to by si pak myslela, že mě může kdykoli kamkoli odvézt a já budu v pohodě. Tak jsem se s ní nebavila, nenechala jsem se od ní pohladit a smolila jsem se jen k páníčkovi a k paniččině mamince. To aby viděla, že si se mnou nemůže dělat, co chce! Ale stejně paničku miluju úplně nejvíc, a tak jsem se po ní samozřejmě v noci válela, abych si vynahradila ten čas, co jsme se k sobě nesmolily přes den. Nic nevěděla a pořád byla smutná, že si jí nevšímám, a to jsem chtěla! :o) Ale páníček jí řekl, že s ní v noci ležím, takže už mě měla zase na háku a vrátila mi to. Když se šla sprchovat, tak se úplně celá zavřela do takové bedny, kterou teda doma nemáme. Před tím vždycky nechávala otevřeno, abych měla přehled. Ale teď byla panička najednou pryč a já jsem k ní nemohla, ani jsem si ji nemohla zkontrolovat, prostě hrůza hrůz! Tak jsem začala žalostně kníkat, až mi panička otevřela, abych ji měla na očích, a byl klid... Od té doby jsem se od ní nehnula. Všecko jsem jí odpustila a dokonce jsem se při odjezdu nechala vynést ven na zahrádku a pěkně v postroji a na vodítku jsem si všecko prozkoumala. Už mi to ani nepřišlo tak hrozné. Tak mi panička řekla, že se budeme učit častěji, abychom mohly chodit na procházku. To mě trochu vyděsilo, ale naštěstí už na to stačila trochu pozapomenout, takže to zas tak rychle nehrozí...
Zkrátka a dobře, dovolená byla super, návrat domů taky a až se příště pojede zase, už se nebudu tolik bát...
Vaše Linduška (Vrrrňau :o) )
P. S. Foto ukazuje jak úúúúžasně široké parapety tam měli. A samozřejmě mě :o)
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?