Ocelot vs. levhart

Žít v jedné domácnosti s kotětem není žádná legrace. Naštěstí jsem zvíře trpělivé, dobromyslné a vydržím otravování od kohokoli – panička promine – s výjimkou paničky. Když se zamyslím nad uplynulými měsíci, sám se až nestačím divit, jaké jsem v sobě objevil pedagogické a vůdcovské vlohy. Jen díky nim se mi podařilo nastolit ve svém ocelotáriu vzorný pořádek. Abyste rozuměli, potkala mě totiž v poslední době spousta životních překážek, jimž jsem však dokázal čelit s rozběhem a vytasenými drápy. (Panička opět promine, ale stála v cestě. Navíc se domnívám, že strávit první den v nové práci s krvavou jizvou přes půl obličeje je rozhodně in.)
Abych ale začal popořádku. Když jsem se před nějakou dobou dobrovolně ujal výchovy Willarda, netušil jsem, že s tím bude tolik potíží. Dokud byl maličké koťátko, domníval se, že jsem jeho adoptivní máma a chodil mi očuchávat břicho. Až pár pohlavků mu dokázalo vysvětlit, že nejsem žádná pojízdná mlékárna. Pak si zase usmyslel, že mi utrhne ocásek a sežere ho. To jsem zvládnul objasňujícím syčením. Jenže po čase se objevila další Willova charakterová vada. Začal moje ocelotárium pokládat za své levhartárium. Vyhlásil mi válku.
Na každém kroku mě pronásledoval šedý stíhač, útočil na mě ze vzduchu, země i vody (resp. umyvadla). Bojová letka se na mě snášela v nejnečekanějších okamžicích, špión mi tajně nakukoval do záchodku, zpoza skříní proti mně vyjížděl šedivý tank a v noci kolem mě pochodovali pěšáci a vyhlíželi, z jaké strany zaútočí.
Naštěstí nejsem žádná třasořitka, takže jsem k radosti páníčků útoky opětoval. Brzo jsem zaujal strategickou polohu na garnýži a sledoval, jak se dělová koule typu Šedá obézka snaží dolétnout až ke mně. Když se nepřátelské vojsko vysílilo, zaútočil jsem plavným skokem a záhryzem do týla. Jakmile začal protivník kníkat, pustil jsem stisk a olízal mu hlavu a uši. Tahle taktika dvounožce děsně mátla, protože nedokázali odhadnout, kdo na které straně vlastně stojí. Zvlášť panička, která nemá pochopení pro zákony přírody, se mnohdy dostávala do zvláštních situací, kdy černého ocelota v jedné větě pokárala i pochválila, podle toho, jestli jsem Willovi hryzal nebo myl ucho.
I když mi dvounožci ocelotárium neustále upravovali, s Willovou pomocí jsme ho zvládli vždycky během pár minut proměnit ve správné bitevní pole, na němž se povalovaly trosky hrníčků, kusy oblečení a hromady malých nášlapných min, které při průchodu dvounožců křupaly a uváděly dvounožce do nostalgických nálad, kdy vzpomínali na to, od koho kdy jakou keramickou blbůstku dostali a jak dlouho tato před definitivním rozmlácením vzdorovala kočičímu řádění.
Problém s ocelotáriem v troskách se proto páníci rozhodli řešit přesunem do jiného, většího území, kde by ocelot i levhart mohli žít v rozdělených teritoriích a bez drastických bitev...

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama