Strašlivý příběh kocouřího drsňáka

Rozhod sem se, že vám budu vyprávět svůj drsnej životní příběh. Ale než začnu, pár věcí si ujasníme: nejsem žádnej Obézka, Čurila ani Lenoch. A kdo to nebude respektovat, tomu přijdu tenhle cituplnej a děsuplnej příběh napsat přímo domů, a to si pište, že propisku k tomu potřebovat nebudu.
Strasti, jaký předcházely mýmu narození, jsou samy vo sobě dost strašlivý. Radím vám dobře, abyste si sedli a přichystali kapesníček, páč jinak je dost dobře možný, že hrůzou omdlíte nebo se utopíte ve vlastních slzách.
Moje máti nebyla taková drsňačka, jako jsem já, takže se jedné zimní noci polekala nějakejch blikajících světel se zvukama, co dvounohý vystřelovali do vzduchu. Zdrhla ze svýho domova a prožila pár napínavejch příběhů, při jednom z nichž se seznámila s nějakým polobritskym frajerem. Trošku si spolu zašpásovali, jenže jak už to na světě chodí, když se frajírek dověděl, že zanedlouho by měl platit alimenty, zmizel jak pára nad hrncem. A tak se moje máma rozhodla, že zkusí štěstí u nějakýho obydlí dvounohejch. Kdybyste mou nebožku máti znali, věděli byste, že to byla krasavice k pohledání, jemná a něžná a s nejlepším vychováním. Netrvalo dlouho a ochočila si dvounožčí rodinku, která už byla předochočená třemi jinými kočkovitými šelmami.
Řekli byste, že v tolika schopnejch výchovnejch tlapkách museli bejt ti dvounožci ochočení, že by si nechali sedět na hlavě, ale nebylo to tak. Když si ti mizerové všimli, že se mámě kulatí břicho, hned se začali bavit o kyblíkách s vodou. Já sem tou dobou byl už velkej jako kočičí tlapka, měl sem prima místo v mámině břiše a do vody se rozhodně stěhovat nechtěl. Teď si asi říkáte – chudák malej, k záhubě odsouzenej bobeček, neviňátko malý rozkošný, jakpak by se z takové katastrofy mohlo asi vysekat? Osušte oči, hned vám to řeknu.
Přemýšlel sem a přemýšlel, a vymyslel takovou fintičku. Vám všem, co tohle čtete, je asi jasný, že my kocouři disponujem nadpřirozenýma schopnostma. Užíváme je ale jenom občas, protože ono se to nesmí přehánět. Né že by to přírodě nějak vadilo, ale dvounohé to děsně mate a vymejšlej pak nejrůznější teorie o tom, jestli když se nikdo nedívá do krabice s neživou nemrtvou kočkou, tak jestli tam ta kočka vůbec je. A to už je horší, protože když se dvounohý zaměstnávaj takovejma úvahama, nemaj čas plnit mističky. Jak ale uznáte, já byl v tak prekérní situaci, že bez ňákýho toho nadpřirozenýho snažení by to s mou kariérou moc neklaplo.
Začal jsem proto telepaticky pátrat po nějakým vhodnym dvounohym, kterej by se dal vycvičit k různejm takovejm úkonum, díky kterejm bych si ubohej já nemusel lovit myšky a přitom by se dobře napucnul. Probíral jsem se myslema různejch tvorů a nemoh jsem si dlouho vybrat, až pak sem přišel na takovej zlepšovák. Jakýpak hledání dvounožčí mysli, vyhledám telepaticky ňákýho moc spokojenýho kocoura, no a pak už svejma nadpřirozenejma schopnostma přesvědčim jeho dvounohý, aby po mně začali toužit.
Jak sem tak pátral, dopátral sem se blažené kocouří mysli, jejíž majitel právě ležel ve dřezu, sekal bojovně ocasem a vůbec se moc těšil z toho, že co nevidět dokončí číhací proceduru a vystartuje ulovit brýle, které se skvěly na nose jedné dvounohé. Ta se v té chvíli nacházela přímo proti němu a omluvným tónem sdělovala kocourovi, že je moc hezoučkej, ale přesto by měl vylézt z těch špinavejch talířů a víc se na kuchyňské lince nezdržovat. „To je vončo!“ pomyslel sem si, když sem pochopil, že dotyčná dvounohá má ráda kocoury, ale moc inteligence nepobrala. A tak sem se jí hnedka nastěhoval do hlavy. Teda vobrazně. Musel sem to zařídit tak, aby se jako dověděla, že budoucí kočičí mláďátko čeká krutá smrt. Nastražil jsem to tak, aby náhodou zaslechla jistej rozhovor, a bylo mi jasný, že při svý nevalný inteligenci se do toho vloží.
Takže se stalo, že když sem se narodil, nebyla žádná vodička, ale hodně maminčina mlíčka, a tak sem se snažil rychle růst, abych moh jít brzo do vybranýho kutlochu. Musim ale říct, že ačkoliv sem se děsně snažil bejt zdravej a pěknej a v pohodě, chyt sem ňákou ošklivou nemoc, kvůli který mě bolel krk a zalepily se mi voči, takže sem skoro neviděl. Taky v uších mě to svědilo a špatně se mi jima poslouchalo, ale říkal sem si „vydrž hochu dva měsíce a budeš v pohodě“.
No a jednou takhle zvečera chrnim jako obvykle, a najednou vedle mě někdo šišlá jak bežžubej a štrká mě do krabice s mříží vpředu. Mňouk sem na mámu, jako že čau, a pak sme jeli hrkavou plechovou věcí a pak sem se nes a pak sem byl na místě.
Hnedka sem ale viděl, že sem to ňák nedomyslel. Blaženej kocour nebyl vůbec blaženej, navopak se k šedýmu neviňátku choval dost vztekle. Taky sem zjistil, že s dvounohou sem vyfás i dvounohýho, kterej ze mě tak úplně unešenej nebyl. Naštěstí sem dost mazanej, takže sem se hned začal lísat k dvounohý, předvádět se, cpát se granulema, chlemtat vodičku a taky se tó... vyprazdňovat na záchodku, prostě sem dělal vzorňouška, že by to vobměkčilo i kámen. Se spanim to ale vůbec nevypadalo dobře, černej si asi myslel, že budu spát u něj v žaludku, a to se mi dvakrát nechtělo. Dvounohá si mě nakonec vzala na polštář, což se mi líbilo a líbí se mi to dodnes – tím víc, čím dvounohý míň. Eště teda musim dodat, že když mě druhej den prohlížel ňákej dvounohej votrapa, řek asi dvounohý něco drsnýho, páč si pak furt prohlížela svý lysý ušiska. Na mě taky nebyl dvakrát milej, bodnul mě do zádíček a lil mi do oušínek ňáký splašky, kapal mi něco na kůži a eště dvounohou donutil, aby mi čtyřikrát denně zapatlávala kukadla. Ale já sem naštěstí tvrďák, takže něco vydržim.
Abych to shrnul, zmáknul sem svý narození a ty následný záležitosti dost obstojně, takže máte to děsný štěstí, že o mně ještě uslyšíte. Tak pa a buďte ve střehu, páč jak mi řikal na uvítanou ten černej, svět je krutej!

Sdílejte!  |  O sdílení

20 komentářů

Reklama
Reklama