Tak su tady taky

Už su tady na Kocóřovi docela dost dlóho, aj fotky mně sem dali, akorát mě sem nenechali eště nic napsat. Že pré neumim správně česky a děsně škrabu. No, škrabu, to jo, šak mám taky betelny drápiska, tak co bych neškrabal, že. Vobčas s nima voznačkuju aj paničku, ale to je dycky jen omylem, nemužu přece za to, že je tak pomalá a nestihne uhnót.

Menuju se Fridrich von Parkplatz alias Brněnské Rafan a fšechny ména só pravda. Našli mě totiž před čtyřma járama na parkovišťu u supermárketu, pěkně mě vočistili, nakrmili a šópli mě na internet, že jako hledám nové bévák. Musim ocenit, že sem nehledal dlóho, poněvač hnedka druhé den mě tam vobjevila panička a hókla mýmu pánikovi, esli mě nechce, že su hrozně hezké. A jak ste určitě pochopili, tak pánik mě tam v tom depo..cosi nenechal a vzal si mě dom. Tam, po bližším seznámení, mně přidělil eště ty ména Brněnské Rafan, protože sem byl né jenom hezké, ale aji děsně hravé, což se projevovalo tím, že sem rafal po fšem, co se hébalo, zejména po prstech.

To sme tenkrát eště bydleli s pánikem sami a vobčas nás navštívila nějaká slečna. Ale před dvóma rokama začal pánik fachčit dlóhy šichty, já sem byl furt sám doma, a tak panička (pánikova mamina) zavelela, že ten krásné hodné kocórek furt sám doma nebude a že ať ho doveze za ňó, že mu tam bude líp. No, zhodnotil bych to asi takto: co se týká dlabancu, tak líp rozhodně bylo – místo jedné svojí misky sem pucoval tři. S ovládnutím území to bylo poněkud horší. Na fleku už úřadovali dva chluponi – děsně ukecané blonďaté kocór taky Fridrich, jenže druhé, a černá doplašená kočka Mufka, kerá se mně jevila jako děsně rajcovní. Takže sem začal systematicky vod vrchu, vylezl sem na skříň, půl dne sem vod tama neslezl a pro jistotu syčel na fšechno, co se pohlo, aby bylo jasno. Postupně sem anektoval ostatní skříně a nejhornější poličky, což přiznávám, že nebylo zas tak složitý, poněvač tam chodila jen Mufka. A jak sem už zmínil, tak ta se mi se svojí šlankovní postavou velice líbila, tak sem jí projevoval náklonnost tím, že sem ju na dobytém území nechával a dovolil sem jí dokonce se ke mně tulit. To ale nerad viděl Blonďák, a dycky, když nás načapal, tak udělal děsnej kravál, takže ho musela panička chlácholit. Néhorší ale bylo, že chtěla chlácholit aji mě, a to sem teda jakožto nebezpečná útočící šelma nemohl dopustit.

Ale nakonec sme si to fšechno vyřikali a dneska to funguje skoro podle mojich představ: s Mufkou sme kamoši, vobčas se kočkujem, hrajem na hoňku, shazujem vázičky a jiné serepetičky, a pak se tulíme a někdy aj spolu spinkáme. S Blonďákem to máme tak, že když se přiblíží na délku tlapky, tak ho prosyčím a tou tlapkou ho ťápnu po gebuli, ale jen tak vopatrně, aby se moc nerozčílil, páč pak je hrozně ukecanej a žaluje. Panička se v zájmu zachování celistvosti svého povrchu nevnucuje, ale vobjevil sem, že umí moc pěkně mazlíkovat a to, jak jistě uznáte, vobčas potřebuje každej. A tak když to na mě přinde, tak se jí nenápadně nasomruju do náruče, nahodím motor, nastavuju různé části kožichu určené k podrbání a nechám se škrabat až do úplného usnutí. Onehdá sme u tohu usnuli voba, a kdyby na to nepřišel ten blonďaté magor, tak bych prošvihnul aj večeřu.

Akorát spaní v betli byl problém, protože paniččinu už měl zatesnutó Blonďák, takže sem tam nechodil, ale vyřešilo se to tím, že se můj pánik k nám přistěhoval taky a přivezl mi i svoju betlu a já ho v ní nechávám se mnou spát. Panička se chechtá, že su na chlapy (mezi náma – šak vona taky, che, che!), ale mám dojem, že tomu nerozumí, protože kdyby někam zahodila toho blonďatýho ukňákanýho frajera, tak my bysme se s Mufkou už nějak domluvili. Ale to vona né, pré že Fridrišek (pche!!) je taky její milované kocórek a že bez něho by to nešlo.

No, když nešlo, tak nešlo, šak se svět nezboří a já si to vyberu jinak.

Sdílejte!  |  O sdílení

23 komentářů

Reklama
Reklama