Před čtyřmi dny jsem učinil velkomyslné rozhodnutí. Nebudu jíst. Už dlouho je tady všechno nějak moc v pořádku a Ona si libuje, jak jsem se krásně zabydlel. Krásně jsem se sice zabydlel, ale o tom pořádku si ještě promluvíme.
Tak tedy:
9. března 2010
Ráno mi jako vždycky dala před odchodem do práce půlku kapsičky s pastou proti zvracení chlupů. Olízal jsem tu pastu a víc ani ťuk. Akorát odpoledne už jsem to nemohl vydržet, tak jsem strčil čumáček aspoň do granulí a nenápadně jsem si jich pár vzal. Jamku, vytvořenou mým čumáčkem jsem chytře zaplácnul. Aby si Ona nemyslela, ža jsem snad něco pozřel.
Večer
Začíná být zoufalá, že jsem nic nejedl. Pro jistotu, my vyhazuje otevřenou kapsičku a načíná novou. A udivuje ji, že jsem vypil všechnu vodu. (No něčím si ten žaludek zaplácnout musím.)
10. března 2010
Ráno vstala o čtvrt hodiny dřív. Důkladně mi vymyla všechny mističky. Následuje proces známý z předchozího dne. Kapsička, pasta, odchod do práce, spolkutí pár granulek, zaplácnutí jamky, spánek.
Večer
Je zoufalá. Volá jakéhosi Pána Boha, aby jí poradil co má dělat s tím pruhovaným pošukem. Též se mě zeptala, kde jsem sebral ten "hovězí" nápad, že nebudu jíst. Slovo "hovězí" patrně použila místo slova ne příliš lichotivého.
Opět jsem vypil všechnu vodu.
11. března 2010
Vstala o půl hodiny dřív. Zahodila všechny kapsičky. Lákala mě na kapsičku telecí s krémovou omáčkou. Neutrálně jsem na ni zavrkal. Že prý ji koupila speciálně pro mě. Pch.
Vylízal jsem pouze krémovou omáčku. Telecí jsem ponechal vlastnímu osudu. Odešla do práce na pokraji nervového zhroucení.
Večer
Po příchodu z práce mi sdělila, že pro mě má kuřecí přemražená prsíčka. Nevím proč. Vždycky jsem je odmítal. Prý se v záchvatu zoufalství poradila s mojí bývalou paničkou. Je mi jí skoro líto. Ale mně je mě taky líto. Mám totiž docela hlad. Tohle nebyl dobrej nápad. OK, jsem ochotnej něco málo pojíst. Nakrájet najemno, prosím.
Hmmm... nikdy mi to sice nechutnalo, ale hlad je nejlepší kuchař, že. To by jeden neřekl, jakou jí udělá radost deset deka snědenýho masa. Ale aby mi za to dovolila si zadrapat na koberci, to ne.
12. března 2010
Dneska ráno jsem se rozhodl skončit s hovězím nápadem. Před jejím odchodem do práce mi pleskla pastu do půlky kapsičky (kterou rozkrájela tak, že to vypadalo jako mletý) a řekla, že stejně věděla, že to jen hraju. Pch! No, abych byl upřímnej, ty malý kousíčky mi teda chutnaj víc. Musím jí vycvičit, aby mi to takhle drtila pořád. Tím pádem bude muset vstávat o půl hodiny dřív každej den. Jo jo, hostit rytíře není holt jednoduchý.
P. S.: Mimochodem, mám v hlavě spoustu dalších geniálních hovězích nápadů!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?