O všem, co mou dvounohou nesmírně štve. A nic s tím neudělá

Dvounozí spolubydlící se projevují jako nesmírně tolerantní vůči mně a Elišákovi. Teda především naše vrchní dvounohá opečovávatelka. Smíme spát v posteli, křesle, na její židli, všude. Ale přes jednu věc se stále nepřenesla. To, že venku nevydržím déle jak dvě minuty, a taky to, že odmítám vcházet domů stejným vchodem, kterým jsem vyšla. Protože vím, že panička nesedí v dolním patře a nečeká, kdy bude její milovaná Gábinka chtít domů. Jde do svého pokoje. Nebo, když mě někdo jiný pustí ven, tak jde pryč. Jenže u pokoje naší dvounohé je balkón a pro mě, obyčejnou kočku domácí, není problém patro vyšplhat. Sednu si před dveře a spustím svou píseň, kterou jsem napsala pro dvounohou a nazvala ji "Otevři mi dveře, buď tak laskavá". Panička se vždy zvedne od činnosti, co dělá, a jde mi otevřít, ač již několikátým měsícem vidím, že to nadšení ubývá. Zvlášť, když jdu potřetí za sebou (nesmírně mě baví dělat kolečka - ven, balkonem domů, ven, balkonem domů...). Navíc mi tvrdí, že z toho má halucinace. Prý slyší mojí písničku dokola a neustále by se zvedala a chodila otvírat imaginárním kočkám.
Tak si někdy říkám, jestli na ni nemám špatný vliv...

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama