Co nám vyvedla panička a jak jsme jí to oplatili

Naše panička byla delší dobu nemocná, a tak jsme jí s Františkou tolerovali, že ráno o trošku déle spí. Ale o víkendu začala mluvit o tom, že zase brzy půjde do práce a že se bude dříve vstávat. Copak o to, nám to nevadí, my aspoň nemusíme dávat pozor, abychom ji nevzbudili, a když začne pípat budík, tak se k němu přidáme a panička je ráda, že nezaspí. No a ten den nastal v úterý. Jelikož to bylo ve velmi nezvyklou hodinu a panička byla taky trochu nervózní, tak jsme ji moc neotravovali, aby se mohla v klidu vypravit. A představte si, milé kočičky a kocourkové, záchůdek nám vyčistila, ale baštu nám nedala a šla pryč. Byli jsme z toho tak konsternovaní, že jsme ani mňouknout nestačili. Ale naštěstí se vrátila už v poledne, moc se nám omlouvala a hned nám dala granulky, tak jsme je milostivě snědli.
Já jsem jí to ale včera oplatil i za Františku. Ona naše panička je hrozně starostlivá a nechce nás pouštět oknem ven, aby se nám něco nestalo. Fakt je, že já jsem zatím venku byl jen jednou a hned jsem se vzorně vrátil. To Františka chodí na hodinové výlety. A tak když panička v noci otevřela okno, že vyvětrá, hlídala Františku a mě ne. A já hupky dupky a frk z okna ven. Jéé, to vám byla bašta! Tak se mi tam líbilo, že jsem odmítl jít domů a ani na misečku jsem se nenechal nalákat. Sice jsem slyšel, jak panička brblá, že musí ráno vstávat a že na mě čekat nebude, mě to ale bylo fuk. Lítal jsem po dvoře a užíval si to. Jenže pak se mi zachtělo jít už domů, vyskočil jsem si na podestičku, co ji tam máme na okně na truhlíky, a co nevidím... Okno zavřené, vevnitř tma a ticho. To víte, trošku jsem se lekl, ale pak jsem začal mňoukat, já totiž mám hlas jako zvon, napřed přiběhla Františka a za chvíli i panička a pustily mě dovnitř. Byl jsem moc rád, že mě tam nenechaly. Hned jsem se přišmajchloval k paničce do postele, Františka přišla taky a tak jsme společně usnuli a spali až do budíka.